Srpen 2008

43. kapitola - Plán Gogyoukenkon

22. srpna 2008 v 20:35 | TerkaZetorka |  Naruto - Objevení skryté síly

43. kapitola - Plán Gogyoukenkon

"Tenhle útok může být velmi riskantní, Aozoro."
Uvědomoval Aozoru muž, který byl prozatímní částí kruhu šesti lidí, oděných do bílých plášťů, odlišující se pouze znaky u jejich spodku. Všichni do jednoho měli přes hlavu přetaženou kapuci tak, že jim nebylo vidět do tváře. Tento kruh ledabyle postával na stejné lesní cestě, kde před tím Aozora rozmlouval s Amamizu.
"Ano, přiznávám se, že chování jistých členů nás může ohrozit …"
Potvrzoval aozora, když jej přerušil další mužský hlas, pocházející od muže, postávajícího po Aozorově pravici. Zatímco předešlý hlas pocházel od muže, stojícího oproti Aozorovi a zněl velmi staře, zatím co tenhle hlas zněl jako muž těsně po dvacítce a říkal:
"Aozora-sama, nemusíte mi neustále připomínat mou chybu. Již jsem se z ní poučil."
Ujišťoval jej.
"To jsi říkal i před půl rokem, kdy jsi vyvraždil celou vesnici jenom proto, že ti odmítli dát informace o té Konan. Jsi jí úplně posedlý! Nezapomeň, že my jsme organizace, která se skrývá ve stínech a za zády společnosti tká svou pavučinu lží!"
Řval na něj starý muž, když v tom se do řeči vložil Aozora:
"Přestaňte!"
Okřiknul je. Obrátil se k muži po jeho pravici.
"Odpouštím ti, Hiryoubo." (ひりょうば - ohnivý dvoubřitý meč)
Šeptnul, otočil se směrem ke starci a ukázal na něj svým prstem v bílé rukavici.
"A vy, Kawazoe-san, nemyslete si, že akce leží na vašich bedrech. Momentálně velím já a Akce Akatsuki náleží pod moji jurisdikci. Ano, Hiryouba dělá chyby, ale to neznamená, že my jsme bezchybní." (川添 - koryto řeky)
Okřikl jej Aozora. Starý muž svěsil hlavu, nenávistí k Aozorovi skřípal zuby a jen mlčel. Aozora se dal znovu do řeči:
"Tak, tohle máme již pro vždy vyřešeno, ano?"
Hodil očkem na oba dva muže, kteří jeden po druhém kývli hlavou.
"Výborně. Nyní k věci. Amamizu, prosím, začni."
Pokynul hlavou na postavu dívčího vzezření, stojící po jeho levici. Dívka počala sametově jemným hlasem přednášet:
"Máme několik nových událostí, které se staly v průběhu tohoto týdne. Začnu tou nejhlavnější. Mnozí z vás o této události již slyšeli, ale pro jistotu ji zopakuji, kdyby o ní ještě někdo neslyšel. Otogakure no Sato (Vesnice ukrytá ve zvuku) a tím i celá Oto no Kuni (Země zvuku), byla doslova smetena z povrchu zemského. Zasloužila se o to osmičlenná skupinka ninjů, původem z Listové. Tímto území Země Zvuku připadne Ohňové zemi, což nás ani tak nezajímá. Naším zájmem je to, co Zvučná skrývala. Je to svitek šestého, Rokubiho no Raijuu. Tenhle svitek musíme za každou cenu získat. Také Listová má jeden svitek, a to svitek prvního, Ichibiho no Shukaku, který má jeden z nich u sebe. Tyhle dva svitky budou našim cílem. Po dohodě s Aozoru-sama, jsme se dohodli, že oba dva svitky vyzvednu já. Tolik k prvnímu bodu. Dalším bodem je naše známá organizace, Akatsuki, která vlastní taktéž jeden svitek. A to svitek osmého, Yamata no Orochi. Sem jsme se s Aozorou-sama rozhodli poslat jeho maličkost společně s Hiryoubouem. Tolik k bodu druhému …" (平 - blesk)
"A co my?
Ozvalo se od ženy, oděné taktéž do bílého pláště, který měl u spodu černě vykreslenou obrácenou kapku vody, která šla směrem ke skupince po lesní cestičce, obklíčená dvěma muži. Tedy mužem a jedním dítětem. Byli oděni taktéž do bílého hábitu. Chlapec měl u jeho konce žluté blesky a muž kolem dokola zelené, rovné čáry. Všichni tři měli hlavy taktéž zakryté kapucí od hábitu, která jim překrývala celý obličej. Šestičlenný kruh se na přicházející zvědavě podíval.
"Imi-sama, nevěděli jsme, že přijdete." (いみ - mysl)
Objasnil aozora. Dáma došla až ke kruhu a společně se svými dvěma společníky se do něj začlenila.
"Jak proběhly mise?"
Otázala se zvědavě Amamizu. První se bezeslovně vyjádřil muž. Sáhnul do svého hábitu a vytáhnul svitek, vyrobený z ptačího peří a převázaný hadí kůží. Srdečně jej nabídl aozorovi s lehkou poklonkou.
"Ach, výborně."
Usmál se šibalským úsměvem Aozora, šáhl pod svůj kabát a vytáhl hnědou truhličku ze smrkového dřeva, zpevněnou kovovými pásy. Otevřel víko a muž svitek vložil vedle druhého svitku, který tam již byl.
"Děkuji, Tochi." (とち - půda)
Pokynul hlavou Aozora. Muž bezeslovně gesto opakoval.
"A duch?"
Otázal se ještě. Tochi přikývl a z rukávu jedné ruky druhou rukou vytáhl žlutý papírek, na jehož povrchu bylo napsáno:
"Yonbi no Sokou."
Aozora lístek převzal. Cítil teplo, které z něj sálá, jak se duch snaží dostat ven. Podal lístek Amamizu, která jej uschovala do svého výstřihu.
Chvíli se nic nedělo. Následně se dala do řeči Imi:
"Má mise taktéž proběhla úspěšně. Mlžná, Mračná i Kamenná souhlasili se spoluprácí při získávání posledního svitku. A dokonce nechtějí ani žádný podíl."
Usmála se ďábelským úsměvem, když se jí v hlavě vybavil pohled na krev, stékající po zdech královských sálů. Pozorně naslouchajícímu starci zaskřípaly zuby ještě více, když viděl Imin šílený výraz.
"Výborně. A co tvé mise, Raii?" (造 - blesk)
Pohlédnul na hlavu mladého, nejspíše dvanáctiletého chlapce, z jehož kápě čouhaly tenké provázky žlutavých vlásků, sahající až na jeho hrudník. Chlapec si sejmul kápi. Jeho vlasy se zatřpytily v měsíčním světle, jako sluneční paprsky a částečně tak osvěcovala křivky černé masky. Tlumeným, dětským hlasem podával hlášení:
"Mise proběhla úspěšně, avšak s menšími komplikacemi."
Svěsil hlavu a hluboce polkl. Stařec ještě více znervózněl. Nyní již svíral pěsti, když slyšel hlášení od malého chlapce.
"Jaké komplikace, Raii? Pověz."
Vyzval jej Aozora. Starý muž nenávistně protínal pohledem chlapcovu masku a čekal, co z něj vypadne.
"Byl jsem donucen k jistým opatřením vůči Travnaté a Deštné."
Objasnil třepajícím se hlasem.
"Jaké opatření?"
Tázal se dál Aozora velmi klidným a příjemným hlasem.
"Musel jsem použít Raiton: tisu no jutsu." (いつ - Živel blesk: jutsu bleskového krytu)
Chlapec pod maskou křečovitě zavřel víčka a čekal potrestání. Aozora se koutkem oka podíval na Kawazoeho. Ten sebou nenávistně klepal a skřípal zuby tak, že to bylo skoro jako skřípání o tabuli. Pěsti zatínal v pěst tak, že se mu kůže na kloubech počala trhat. Bylo zjevné, že se chystá k úderu.
"Ať vás to ani nenapadne."
Pohrozil šeptnutím Aozora a nenápadně uchopil skalpel, který se mu objevil v ruce. Stařec pozvednul hlavu a odhalil tak svou vrásčitou, ostře řezanou tvář s knírem a hustým obočím. Jeho kalně zelené oči na Aozoru hodily naštvaný pohled.
"Nenechám si od tebe poroučet, Aozoro. Ten kluk porušil pravidlo, kterým jsem káral i jeho."
Ukázal svým stařeckým a zkřiveným prstem na Hiryouboa.
"Máš ve svých lidech pěkný bordel!"
Zařval a vrhnuls e na malého chlapce s úmyslem jej uhodit a to plnou silou své roztřesené pěsti. Ta se zarazila přímo v letu, pár desítek centimetrů před chlapcovou maskou. Jeho stařecké tělo se prohnulo. Oči se vykulily a z úst vyletěl proužek krve, který dopadl na chlapcovu masku. Rázem bylo po hněvu. Dvě gorily, které stály po starcově boku, se daly do akce, avšak než stihly cokoli udělat, rozpadly se. Jedna v prach, druhá v louži vody. Za jejich těly stála Amamizu s Tochim a mířili prstem tam, kde byli lopatky obou goril.
"Omlouvám se, ale přece vás nenechám udeřit vlastního syna."
Usmál se šíleným úsměvem aozora a šeptl slušnou omluvu starci do zkrabatělého ucha. Vytáhl z něj zakrvácený skalpel a uschoval zpět do rukávu. Starcovo mrtvé tělo se svalilo na zem. Aozora pokynul rukou na Hiryouba, který neváhal a lehce kopl do ležícího těla, které v ten okamžik shořelo na prach, který se začal všude kolem tetelit.
Aozora se otočil k malému Raiovi a poklekl před něj. Uchopil jej rukou kolem pasu a vstal s ním v náručí.
Sejmul si kápi. Objevila se tvář mladého muže s výraznou čelistí, černými, dlouhými vlasy a dvoubarevnýma očima. Sejmul chlapci masku. Na svět vykoukl kukuč podobné tvářičky jako samotného Aozory, avšak bez výrazných čelistí a dvoubarevných očí. Aozora pohlédl do Raiových plavých oček.
"Vedl sis dobře. Já bych to neudělal lépe."
Pochválil jej, podal masku Hiryoubomu, který ji vzal do svých rukou a pečlivě strážil. Aozora prohrábnul Raiovi jemné vlásky a sejmul mu ofinu z jeho umouněného, kulatého nosu. Chlapcovi se do očí vlily slzičky. Aozora je ihned setřel palcem se slovy:
"Nebreč, nemáš proč."
Usmál se na něj. Rai se mu vrhl kolem krku.
"Arigato."
Šeptl Aozorovi do ucha. Pustil se Aozori a pohlédl na jeho spolubojovníky. Už nebrečel. Aozora pohlédl na Imi, která se celou dobu ani nehnula a s úšklebkem sledovala smrt muže, který je jako jediný držel na uzdičce.
"Imi-sama, Navštivte Sunu a velmi vstřícně se jich zeptejte, jestli se k našemu plánu nepřipojí. Jestli ano, dobře pro ně … Za jisté mi rozumíte."
Řekl s vážným výrazem Imi do očí. Ta jen nenápadně kývla a s klapáním vysokých dřeváků se dala zpět po prašné cestě, kterou přišla.
"Tochi, ty se pokus získat zbývající svitky, které by měli ještě být ve svých svatyních. A ty, Hiryoubo. Dám ti nový úkol. Nepůjdeš se mnou k akatsuki, ale přivedeš mi toho devítiocasého kluka, Naruta Uzumakiho. Budeme jej potřebovat. Nebo spíše to, co je v něm."
Vydal rozkazy.Tochi i Hiryoubo kývli a oba dva zmizeli. Hiryoubo zmizel v plamenech a Tochi splynul se zemí, stejně jako Zetsu. Aozora se otočil k Amamizu. Ta na něj pohlédla lstivým pohledem.
"Víš, co máš dělat. Spoléhám na tebe."
Projevil důvěru. Amamizu kývla a rozplynula se v kaluž vody, která se vsála do země. Aozora pohlédl na svého syna.
"A my máme práci u našich starých známých, u Akatsuki."
Obeznámil syna s kořenem úkolu a i s ním zmizel jako probíhající vánek.

42. kapitola - Akatsuki na scéně. Týmoví partneři

22. srpna 2008 v 20:35 | TerkaZetorka |  Naruto - Objevení skryté síly

42. kapitola - Akatsuki na scéně. Týmoví partneři

Temně černý pták přelétával nad průzračně modrou lagunou. Jeho křídla řezala hustý mořský vzduch jako meč samurajského bojovníka tělo jeho nepřítele. Mířil si to přímo do jeho hnízda, domova, který se nacházel na úpatí skal. Doletěl až k těmto skalám, které ze všech stran omývalo moře a tak postupně ubíralo na jejich kráse a skály postupně chátraly do mořských hlubin. Doletěl až ke svému vysněnému hnízda, vytvořeného z větviček a mrtvých chaluh, usednul do něj se vší precizností a grácií anděla. Chystal se ke spánku, i když byl ještě den a slunce pražilo palčivým světlem. Už, už se mu zavírala jeho černá oka, když v tom jej z jeho nastávajícího spánku vyrušil odporný, pro něj nesrozumitelný řev, který vycházel z útrob skalisek. Zaleknul se a v tu ránu máchnul svými černými křídly, vznesl se k oblakům jako stíhačka a v cuku, letu zmizel. Ten řev, co temný pták slyšel, by si lidské ucho přeložilo jako:
"Cože?!"
Byl to ženský hlas, znějící velmi naštvaně.
"Uklidni se, nemáš proč se rozčilovat."
Uklidňoval ženu mužský hlas, který byl o něco méně zvučný než ten její a ztrácel se v přístupové chodbě, která byla skryta v jednom z vrcholků skal, trčících z mořské hladiny jako stalagmity.
"Proč bych se měla uklidňovat?! Že nemám, proč se rozčilovat! Tebe by nenaštvalo, kdyby ti nějaká zaje*aná čub*a useknula ruku a ty bys místo ní dostal na tělo takovou krávovinu jako je tohle?!"
Řvala dál žena a divoce mávala vzduchem kovovým tentononcem, který měla připevněný k levé paži, tedy k tomu, co z ní zbylo. Kruh ve vzduchu se míhajících osmi barevných stínů se na ni mlčky díval a čekal, co z jejích sprostých, smyslných retů znovu vypadne a pomyslně se sázeli, na čí účet padne další urážka či přirovnání k něčemu ohavnému.
"To mi na to tady nikdo nic víc neřekne, než jen uklidni se?!"
Křikla po chvíli ticha a rozhodila rukama.
"Jediné, co ti na to řekneme je toto … Nebudeš s ní ve skupině. A vidět ji budeš akorát na shromážděních. Víš, že Jikan pracuje samostatně a ona bude jako jeho stín. Takže laskavě přestaň odporovat! Shodli jsme se na tom. Jsi jediná, kdo kdy v naší nově zprovozněné organizaci nebyl zasažen. A ona tě zasáhnout dokázala. I za cenu vlastní hlavy. Zaslouží si tedy to, o co nás žádala."
Okřikli ji stejno hlasem dvě těsně vedle sebe stojící mužské postavy. Žena zmlkla, ale neuklidnila se.
"Konan."
Oslovili ji opět stejno hlasem vedle nich po pravé ruce stojící mihotající se stín. Ta jen mrkla očima. S nepřítomným výrazem, hledíc před sebe čekala, co jí nakážou.
"Připravte váš plán. Budeme jej již potřebovat."
Přikázali muži. Konan lehounce kývla hlavou a její mihotající se barevné zpodobnění zmizelo i se stínem ženy, stojící po jejím boku.
"A teď, něco k naší akci."
Promluvili opět zaráz. Najednou se jeden z mihotajících se stínů prudce otočil a zmizel. Všichni se nechápavým pohledem rozhlédli kolem sebe.
"Co se děje? Kam zmizel Gokan?"
Křičeli nechápavě velitelé, když v tom zmizela další silueta. Ta tentokrát patřila shrbenému a slepému Souovi.
"Něco se děje. Zjistěte podrobnosti!"
Zaveleli muži. Ostatní členové kývli a chystali se k odchodu, když v tom je vyrušil hlas:
"Počkat! Dostávám zprávu."
Chvíli bylo ticho. Osazenstvo místnosti čekalo, co z muže s rukou u spánku vypadne.
"Oblast čtyři a sedm byla narušena skupinkou neznámých ninjů."
Konstatoval.
"Kolik jich je?"
Tázala se Naku, která v místnosti byla jako jediná ve své pravé podobě a ne jako komunikační mlhovina.
"Celkem dva."
Odpověděl.
"Dva?! A to sami překonali opatření našich oblastí?!"
Křičela Naku. Žádného vysvětlení se jí nedostávalo. Proto se otočila směrem k obrovské bráně a naštvaně cekla:
"Zetsu, jdeme."
Zavelela na svého týmového partnera. Naku zmizela v obrovské bráně a Zetsuova mihotavé silueta se rozplynula v místním zatuchlém vzduchu.
"Jikane, běž pro Sakuru. Ihned ji zapoj do akce. Musíme eliminovat škůdce."
Zavelela dvojice mužů. Celá jeskyně se najednou otřásla.
"Dostávám další zprávu … Další osoba u téhle základny."
Dodal Jikan a zmizel.
"Už je to tady. Gogyoukenkon útočí."
Promlouval jeden muž ke druhému.
"Aozora musí konečně zemřít."
"Už několikrát se nám jej podařilo zabít, avšak on se vždycky probudil."
"Tentokrát … to bude naposledy."
Ukončil rozhovor muž, stojící po levé straně a vytáhnul něco, co se zdánlivě podobalo svitku a dýce. Druhý muž se usmál a oba dva současně zmizeli.
"Zetsu, běž. Já ho vyřídím."
Zavelela Naku, stojící bok po boku se Zetsuem oproti neznámé, mužské postavě, oděné do bílého pláště se světle modrými vlnkami, vypadající jako na obrázcích vyznačující se proud větru. Zetsu pohlédl na Naku udiveným ani ne tak udiveným, jak posměšným pohledem. Naku na něj nereagovala, popostoupila kousek blíž ke kraji lesa a ramenem se opřela o strom, který byl na kraji lesa, v němž se skrývali. Zetsu odtrhl svůj pohled od Nakuiny postavy a vrhnul jej na obrovský strom, uprostřed vymícené oblasti v lese.
"A můžeš mi říct, jak mám jako jít?"
Otázal se hrobově děsivým hlasem Zetsu. Naku otočila hlavu a jedním očkem jej probodla pohledem.
"No přece dovnitř. Jikan ji sám nezvládne vytáhnout. Vždyť vytáhne sám sebe, se svým tělem."
Ty seš nějak starostlivá. Pomyslel si Zetsu a splynul s písčitou zeminou.
Naku otočila hlavu na muže, postávajícího před obrovskou základnou, ukrytou v onom osamoceném stromu. Šlo vidět, že se na něco soustředí. Najednou se kolem stromu počal točit vítr. Vytvořil kolem něj vír usměrněného vzduchu, který fungoval jako smirkový papír. Odíral větve, kůru i dřevo stromu takovou rychlostí, že strom vzplál.
"Pf. Co je to za blázna?"
Odfrkla si Naku a dál sledovala ničení sídla, které se nepokusila zachránit jen z jediného důvodu. A to, že sídlo nepatřilo jí samotné.
Jikan, zahalený od hlavy až k patě Akatsuki pláštěm, jako převozník Charón z Řeckých bájí, procházel dřevěnými chodbami sedmé oblasti, které vypadali, jakoby je vyhryzali obrovští červotoči. Všude ve dřevě samé nepravidelné rýhy a chodby se klikatili, jako zatočený had. Chodby nebyly vůbec osvětlené, avšak Jikan je znal jako své vlastní boty. Svými těžkými kroky si to mířil k místnosti, kde po boji s Naku umístili Sakuru, aby se zregenerovala. Chodba se otřásla, avšak Jikan nereagoval na žádné narušení okolní atmosféry jakýmkoli podnětem. Pomalu procházel do dřeva vyhryzanou chodbou, když v tom se zarazil a počal čichat místní éter. Oheň. Pomyslil si. Klikatou chodbu zahalil dusivý dým. Jikan se znovu dal do pohybu. Hustota zakouřenosti chodby se morbidně zvyšovala, avšak to Jikanovi nezabránilo v tom, aby dokončil úkol, který zde měl. Nebylo na něm ani známky dušení či nevolnosti z hustého kouře. Vypadalo to, jakoby nedýchal.
Konečně dorazil ke dveřím, které vedly do místnosti, kam on osobně uložil Sakuru. Pohlédnul k hornímu kraji dveří. Zpod nich se valil onen hustý dým. Popadl za kliku dveří s evidenčním číslem dvacet dva, pro členy akatsuki známá také jako místnost s nejvyšším zabezpečením. Otevřel dveře, které se daly otevřít pouze působením jeho vlastní chakry. Zpoza nich se vyvalil hustý kouř a ještě více zadýmil chodbu. Po vstupu do černé místnosti, uprostřed s kamenným stolkem, na který svítila čtyři rohová světla, která v dýmu dosvítila tak metr, se Jikanovi naskytl pohled, který jeho hnědé oči neviděli už pěkně dlouho. Sakura ležela na kamenném podstavci a kolem jejího těla se točil mohutný ohnivý vír, který propálil stropy až o čtyři patra vzhůru. Avšak zdi místnosti nehořely. Bylo to, jakoby proud ohně byl usměrněný a v přímém tvaru, který zničil jen to, čeho se přímo dotknul. Bylo to, jakoby vír držela neviditelná stěna v jeho kuželovitém tvaru a nedovolovala mu, aby se dál rozšiřoval.
"Naku, ty pitomá kr*vo."
Šeptl si pro sebe, sáhl pod svůj Akatsuki plášť a dvěma prsty pravé ruky, oděné do černé, kožené rukavice, vytáhl žlutý lístek, na jehož povrchu bylo napsáno slovo "pečeť". Prokousl jej svými bílými zuby, které společně se sty byly jako jediné vidět přes plášť, který zakrýval celé jeho tělo. Lístek počal lehce zářit. Jikan se napřáhl, až se mu plášť trošku vznesl a vhodil lístek přímo do plamenného trychtýře, který v tu ránu přestal planout. Zbyly po něm jen ohořelá kola ve stropu. Jikan svěsil ruce a dal se znovu do kroku. Došel až ke dřímající Sakuře, která byla již zcela zhojena, umyta a oblečena do své Akatsuki róby.
"Pf. Taková krása a má pracovat s někým takovým, jako jsem já? Čím jsem se zasloužil?"
Tázal se udiveně sám sebe a s nadřením si prohlížel Sakuřino pevně obvázané ležící tělo. Natáhl nad její břicho svou dlaň. Chtěl se dotknout. Byl to konec konců muž. Avšak neodvážil se. Vzal ji do náruče a se slovy:
"Tak jdeme."
se vydal ke dveřím z místnosti.
Právě procházel poslední zákrutou, která vedla k východu z pevnosti, když v tom se ze země před ním počala zjevovat silueta obrovské mucholapky.
"No to je dost, že jdeš, Zetsu. Kde máš Naku?"
Otázal se, položil Sakuřino tělo na dřevěnou podlahu a směřoval si to k formujícímu se Zetsuovi. Zetsu konečně nabyl své podoby.
"Naku má svůj vlastní úkol. Sám víš, že málokdy pracujeme spolu. Jsem tu jen pro tu holku. Nepřátelé jsou venku a chystají útok. Ty tu, pokud vím, máš ještě nějakou práci."
Objasňoval Zetsu a těžkými kroky se dal směrem k Sakuře.
"Dobře, vem si ji, ale ne abys jí něco provedl."
Hrozil Jikan. Zetsuova černá půlka se usmála.
"To víš, že jí neublížíme."
Ujišťovala Jikana jeho bílá půlka. Sehnul se pro sakuru a popadl ji do své náruče. Do půl těla se ponořil pod zem a se slovy:
"Tak nezdržuj a běž."
Zmizel i se sakurou v podzemí. Jikan se zamračil.
"Jistě, půjdu."
Ceknul a vydal se zpět do začouzených chodeb.
Zetsu se vynořil ze země hloub v lese, ve kterém se nacházela sedmá základna. Položil sakuru na zem, narovnal se a jeho černá polovička se na ni mlsně dívala.
"Mám hlad."
Podotknula suše a oblíznula si temné rty při pohledu na sakuřino stehno.
"Ne. Máme úkol."
Odporovala bílá půlka. Předpažil ruce v loktech a z dlaní vytvořil mističku. V ní se z ničeho nic zjevila voda. Poposunul dlaně od sebe a studená voda dopadla na sakuřinu tvář. Ta se s hlubokým nádechem a s leknutím nadechla, zbystřila smysly a urychleně od Zetsua odskočila s vytaseným kunaiem.
"Uklidni se."
Okřikl ji tvrdým hlasem zamračený Zetsu. Sakura si ujasnila, kde a s kým se nachází. Protřepala hlavou a schovala kunai. Měla spoustu otázek, ale nejspíš na ně nebyl čas. Zetsu se totiž otočil v bok a dal se do chůze. Vydala se tedy zvědavě za ním skrze listnatý les, když v tom se za jejími zády ozval ohromný výbuch. Zetsu šel poklidně dál. Ani nemrknul, výbuch jej vůbec nevyděsil. Avšak Sakura se leknutím otočila a pohlédla mezi koruny stromů. Uzřela plápolající plameny a letící ohořelé kusy toho, co dřív bývala sedmá základna. Nechápavě mrkla na Zetsua, který byl už o několik desítek metrů dál, pak ještě mrknula na místo výbuchu a znovu se dala v zelenáčových stopách.
Za krátko jej dohnala a počala se ptát:
"Můžeš mi to laskavě vysvětlit? Co to sakra bylo? A proč to vůbec bouchlo? … a … A kam to vůbec sakra jdeme?"
Snažila se o ten nejdrsnější hlas, jaký její hlasivky mohly vyprodukovat a bombardovala jej otázkami, avšak se Zetsuem to ani nehnulo.
"Nehraj si tady na drsňačku z ulice. Já moc dobře vím, kdo jsi, nebo kdo jsi byla … Vše se dozvíš, tak šetři slova."
Utnul ji a rozhrnul houští, ke kterému mezitím dorazili. Překročil jej a objevil se na širokosáhlé louce. Společně se Sakurou se rozhlédli.
"To vám to teda trvalo."
Ozvalo se shora. Zetsu i sakura pohlédli vzhůru a uzřeli dvě, vedle sebe letící ženy. Jedna měla křídla z listů papíru a druhá z ledových krystalků. Snesli se na zem před Zetsua, jako dva archandělé a jejich křídla se staly součástí jejich těl.
"Byly komplikace?"
Otázala se ledovým hlasem Yuki
"Vše v pořádku … Je tu Jikan?"
Odpověděl jednoznačně Zetsu. Konan pohlédla do jeho dvoubarevné tváře a chystala se na odpověď:
"Ne, ještě nedošel."
"Pche. To mu to dá tolik práce, zničit jednu budovu a vyzvednout jednu blbou věc?"
Odfrkla si Yuki.
"Ne, milá Yuki. Nedalo mi to tolik práce, ale vyskytly se komplikace."
Ozvalo se z lesa. Z houští vystoupil Jikan se svým ohořelým pláštěm. Yuki hluboce polkla.
"Jaké komplikace?"
Otázal se Zetsu, když spatřil Jikanovu postavu.
"Ten … muž … Bojoval s Naku a snažil se mi zabránit v úniku tím, že na mě shodil celou budovu."
Vysvětloval.
"Je mrtvý?"
Otázala se Konan.
"Ne, není. Naku s ním stále bojuje. Jeho teď nechte být. Musíme začít jednat. Tady je to, pro co jste tady."
Jikan sáhl pod svůj hábit a vytáhl fialový svitek.
"Výborně."
Pochválila jej Konan, uchopila svitek a uschovala k sobě do pláště.
"Yuki, jdeme."
Zavelela Konan a znovu se jí na zádech zjevila papírová křídla. Jedním máchnutím se vznesla do výšin a zmizela. Yuki zvedla ruku a prsty zamávala přihlížejícím. Ze zad jí vzrostly obrovské ledové, orosené krystaly. Máchla s nimi a taktéž zmizela ve výšinách. Zetsu, Jikan a sakura je ještě chvíli pozorovali, jako černé tečky na obloze, než do čista zmizeli.
"Já mám také ještě práci."
Ceknul Zetsu a nečekaně zmizel v zemi.
Sakura se nechápavě snažila dát si v hlavě dohromady souvislosti, avšak marně. Ničemu nerozuměla. Jikan na ni pohlédl svýma hnědýma očima, které však šly stěží vidět přes černou kápi. Vypadal spíše jako mnich, než jako člen vražedné organizace.
"Nuž. Tak se nejdříve představíme."
Navrhl a tím vytrhl sakuru z usilovného přemýšlení. Ta mu podala svou ručku v černé, matné rukavici a železnými výztužemi.
"Sakura Haruno."
Představila se jedním dechem. Jikan přijal její ruku a uchopil ji pevným, mužským stiskem své ruky v černé, kožené rukavici.
"Mé jméno bohužel neznám, ale říkají mi Jikan. Budu tvým týmovým partnerem."
Objasnil situaci a Sakura si mohla škrtnout hned několik otázek ze svého rozsáhlého seznamu.
"Jistě máš mnoho otázek. Na všechny ti moc rád odpovím po cestě."
"Po cestě? Kam půjdeme?"
"Na základnu číslo tři. Je to jedna z našich jedenácti základen, no tedy teď už jen z devíti, dvě byly dnes zničeny. No ale k věci. Tohle bude tvá základna."
"Má základna?"
Podivila se sakura a společně s Jikanem se dala do kroku napříč loukou.
"Ano. Tvá základna. Každý člen Akatsuki má svou základnu, která mu slouží jako jeho ubytování. Ale je to hlavně strategický bod v oblasti, kterou zabereme. Má i další své funkce. Třeba, kdyby byla zničena hlavní základna, která je ukryta ve skaliskách v moři a je právě teď napadena, tak v kterékoli základně se může konat shromáždění, jelikož všude jsou vizorové kruhy, sloužící pro transformaci myšlenek do skutečného obrazu … vím je toho na tebe moc. Jsi nová, musíš se to všechno naučit … Víš co, nechám se ptát tebe a budu stručně odpovídat."
Vysvětloval.
"Jo a ještě. Ten výbuch, který jsi možná viděla, byla má bývalá základna. Nyní si musím najít jinou, ale nejdříve musíme splnit misi a pak tě doprovodit do tvé základny."
Sakura kývla.
"Tak, chceš se na něco zeptat?"
Otázal se ochotně.
"Co je má základna … Tedy v čem je ukrytá?"
"Její tvar i podstatu poznáš."
"Tvar? … Podstatu?"
Divila se Sakura.
"Tvar základny záleží na její podstatě, která se řídí podle podstaty jejího majitele. Takže, když má majitel ohnivou podstatu, jako máš ty, jeho sídlo je umístěno poblíž, nebo v samotném ohni … Ve tvém případě je to ústí sopky a její komín."
"Sopka? Jaký materiál může vydržet žár magmatu?"
Jikan se pousmál.
"No přece můj."
Sakura pokrčila obočí. Nerozuměla tomu víc, než předtím. No, vidím, že Akatsuki se opravdu změnili. Mají o mnoho propracovanější infrastrukturu a podle toho, co jsem se zatím dozvěděla o sídlech a vydedukovala ze spojení týmových partnerů, tak usuzuji, že se propracovali k dokonalosti. Musím o nich zjistit co možná nejvíce, protože to vypadá, že jejich členy jen tak nesmeteme ze stolu, jako ty před nimi. Pomyslila si a mlčky našlapovala vedle tajemného Jikana, který se měl stát jejím budoucím partnerem a zdá se, že na pěkně dlouhou dobu.

41. kapitola - Honba za starými známými

22. srpna 2008 v 20:34 | TerkaZetorka |  Naruto - Objevení skryté síly

41. kapitola - Honba za starými známými

"Naruto! … Naruto! … Naruto!!"
Křičel dívčí hlas. Na Narutovu umouněnou tvář najednou dopadla strašná rána, která jej okamžitě probrala. Urychleně otevřel oči a uzřel nad sebou klečící dívku s černými copánky.
"Mio?"
Vydechl a posadil se. Ani nevnímal bolest na jeho tváři a už vůbec si neuvědomoval, že je nahý. Seděl a rozhlížel se po rozmlácené místnosti. Najednou se mu hlavou vše prohnalo. Sasukeho útok, odpečetění Kyuubiho a následné použití kombinačního jutsu a pak jen tma. Pohledem omýval rozdrcené zdi místnosti, která kdysi bývala hlavním sálem Zvučné. Co se tu sakra stalo? Tázal se sám sebe. Najednou jeho pohled sklouznul na Miu, kterási jej s totálně rudými líci, udiveným výrazem a jiskřičkami v očích prohlížela od hlavy k patě.
"Na co tak hledíš?"
Optal se nechápavě a pohlédl směrem, kterým právě koukaly Miiny rozzářené oči. Uzřel to, co on sice vidívá každý den a je mu to naděleno již od narození, ale z ostatních to viděl jen málokdo. Zrudnul. Zrak se mu pomalinku vrátil zpět na Miu. Ani se nepokoušel zahalit, jelikož přistávající dívka viděla již vše.
"Nemáš … nemáš něco přebytečného na sebe?"
Otázal se velmi rozpačitě a pokrčil nohu v koleni, aby se alespoň trošičku zahalil. Mia hluboce polknula a usmála se. Na chvíli od něj odtrhnula pohled a sáhnula do batohu. Vytáhnula kahan s červeným inkoustem. Namočila do něj dva prsty a třemi tahy na kamennou dlaždici, která byla ještě celá, udělala trojúhelník. Následně si inkoustem polila celou dlaň a prásknula s ní doprostřed trojúhelníku. V obláčku kouře se zjevilo poskládané, oranžovo černé oblečení, přesně takové, jaké měl Naruto před bojem se Sasukem.
"Díky."
Prohodil, chňapnul po nabízených šatech a urychleně odklusal za obrovský kámen, který trčel ze země jako stěna budovy. Mia ještě jednou hodila pohled po jeho postavě. Uzřela Narutovi pevné hýždě a upadla v záchvatu uchvácenosti.
Zanedlouho se ze tmy vynořila Narutova postava, tentokrát již oblečená.
"Pf."
Odfrknul si a pokleknul vedle Miiného bezvládného těla. Počal se opět rozhlížet po rozbořené síni.
"Kde jsou všichni?"
Prolomil ticho, kterým se prolínalo jen miino chrčení. Avšak odpovědi se mu nedostalo. Hlava se mu sklopila dolů a on pohlédnul na Miinu divnou polohu. Ležela na zádech, ruce i nohy rozhozené na všechny strany, na rtech lehký úsměv, zrak vyvrácený, jazyk vyplazený a tváře tak rudé, žeby i rak záviděl.
"Mio."
Oslovil Naruto omámenou dívku a zaujatě ji sledoval.
"Mio."
Opakoval s ráznějším tónem a sehnul se nad její hlavu s přišklebeným, Naruťáckým úšklebkem.
"Mio, vstávej!"
Vykřikoval, uchopil miu za ramena a počal s ní třepat tak, že její povolné ruce a nohy létaly vzduchem jako plácačky na mouchy.
Když v tom, najednou se stalo něco, s čím ani jeden z nich nepočítal. Mia se probrala a leknutím se její tělo vzepjalo. A celkem šikovným směrem. Její dívčí rty přistály na rtech Narutových. Naruto vykulil oči, avšak hlavu neposunul. Počal si, až neslušně, vychutnávat ten okamžik. Avšak, nevychutnával jej dlouho. Ozvalo se cucnutí a Mia pomalinku oddělila své rty od Narutových. Mia, ještě rudější než před tím, pokrčila kolena, schovala mezi ně hlavu a následně si kolena obejmula rukama. Vytvořila tak nedobytnou pevnost, kde mohla vydýchávat onen okamžik. Studem a přívalem touhy se mohla propadnout. Naruto, jakoby nic, nasadil neutrální výraz, postavil se a počal se škrábat na zátylku.
"Tak, … ehm …. Tak, … kde jsou všichni?"
Prolomil hrobové ticho a navázal na předešlé téma. Neodvážil se podívat na Miu a tak raději zíral do rozmláceného stropu. Cítil jistý tlak a napětí, který měl největší centrum v oblastech jeho hrudníku. S tvářemi rudými a těkajícíma očima, čekal jakoukoli odpověď. Avšak, mia ji nebyla schopna vyslovit. Stále byla skrčená mezi svými koleny a vydýchávala zážitek.
"Mio?"
Počal po chvíli novou řeč trošku rozpačitým hlasem. Mia tikavě zvednula hlavu a celá rudá mu na chvíli pohlédnula do očí. Mia polknula.
"Okaasan s Hinatou a Rin hledají poslední uprchlíky, kteří stihnuli utéci ze Zvučné. Kakashi-sensei se vydal pronásledovat Sasukeho a Minato-san zmizel."
Odpověděla jedním dechem. Naruto v tu chvíli zapomněl na onu příhodu, která se zde před chvílí odehrála a rychlým hlasem ze sebe vyhrknul:
"Zmizel? Jak zmizel? … A … a co Sasuke? Chceš říct, že utekl, aniž by mě zabil?"
"No … prostě zmizel. Po boji s Orochimarem v chodbě nikdo nezbyl. A co se týče Sasukeho … Viděla jsem to na vlastní oči …"
Vydechla a počala vyprávět.
Sasuke přistoupil k již zhojenému, ležícímu, bezvládnému Narutovi. Chvíli na něj hleděl a pak kousek poodstoupil. Sprásknul ruce v pečeť psa a počal se soustředit na chakru.
"Raiton: tori hisshi!" (とりひっし - Živel blesk: pták nevyhnutelné smrti)
Z jeho zad najednou vyšvihnula napodobenina křídel, vytvořené z elektrických paprsků. Jednotlivé elektrické peříčka se počaly snášet na Narutovo tělo.
"Tohle je mé vlastní vyvinuté jutsu. Nemusím hnout ani prstem. Všechno za mě udělají ta peříčka."
Informoval spícího Naruta.
"Ta peříčka se přisají ke tvé postavě a totálně tě zničí. S bohem, Naruto."
"Zadrž!"
Ozvalo se od polo zříceného vchodu. Sasuke se zaleknul a povolil pečeť psa. Peříčka i křídla se rozpadnuly v hromadu skleněných střepů.
"Kakashi … co ty tu děláš?"
Tázal se. Jeho hlasem šlo slyšet hluboké opovržení.
"Nesmíš jej zabít."
Neodpověděl na Sasukeho otázku a přešel hned k věci.
"A proč jako?"
Vrhnul na Kakashiho ostrý pohled opovržení.
"Nevyplatilo by se ti to. Přišel bys o vše. I o to nejcennější, o svůj život."
Varoval Kakashi.
"Pf. Co to meleš? Kyuubi je pryč a i kdybych Naruta zabil, tak Kyuubi by zemřel s ním."
Opovrhoval Kakashiho varováním. Ten jen kroutil hlavou a pokračoval ve výkladu:
"Tahle technika je něco jiného, než obyčejné pečetící techniky. Obyčejné techniky uzavřou cizí duši do cizího těla. Ale tahle technika doslova spojí duši symbionta a duši hostitele."
"Něco jako Yamanaka klan jo?"
Přistoupil na Kakashiho hru.
"Když to tak chceš brát, tak jo. Tahle technika udělala z Naruta a Kyuubiho jednu duši. A kdybys Narutovo tělo zničil, nebo jsi samotné Narutově části duše zabránil žít, je to, jako bys odtrhnul pečeť. Kyuubiho duše se stále skrývá za pečetí, avšak za pečetí o mnoho silnější, než ta před ní. Ta pečeť je sám Naruto."
"To není možné! Technika takového tipu by vyžadovala obrovské množství síly!"
Oponoval rozhořčený Sasuke.
"Sasuke, je toho ještě tolik, co se musíš naučit."
Zakroutil hlavou Kakashi.
"Tuhle techniku by zvládnul student akademie."
Sasuke opovrhovavě zakroutil hlavou.
"Tak proč se teda nevyučuje?"
"Pro její slabé využití."
"A kde se ji tedy Naruto naučil?"
"Při svých cestách s Jiraiyou-sama."
Sasuke se usmál.
"Na téhle technice je ovšem jeden protiklad, kvůli kterému se taktéž nevyučuje na akademii."
Sasuke zbystřil.
"Jaký?"
"Duše, se kterou je démonova duše svázána, ji musí udržet vlastní vůlí pod kontrolou. Tohle by studenti akademie při Kyuubiho vůli nedokázali."
"Jinak řečeno, pokud není klec dost silná, zvíře unikne."
"Přesně."
Potvrdil Kakashi.
Sasuke se otočil a počal kráčet ke svému meči. Zvedl jej, otřel od prachu a jiného smetí a zasunul jej do Saya. Pravou rukou si pročísnul černé vlasy, otřepal své otrhané kalhoty a dal se pomalými kroky k odchodu. Kakashi jej pozoroval.
"Nemohu tě nechat odejít."
Varoval jej. Sasuke se pousmál.
"Tak si mě zkuste chytit, Kakashi-sensei."
Prohlásil posměšným tónem a s lehkým zavanutím větru zmizel. Kakashi neváhal a zmizel v oblaku dýmu hned po něm.
"Pokud si to dobře pamatuju, jakože jo, tak to bylo takhle."
Dovyprávěla Mia. Naruto se postavil, svěsil hlavu a zatnul pěsti.
"Naruto, ta technika, kterou jsi použil. Je z repertoáru technik Nayoko klanu."
Poznamenala do prázdna Mia. Naruto nereagoval
"Jak ji mohl Jiraiya-sama znát, když tuhle techniku se učí jen členové hlavní větve klanu?"
"To je teď jedno. Sasuke zesílil. Získal něco víc … něco víc, než je Mangekyou Sharingan. A nejen to. Dokonale ovládá Katon a Raiton. … Ach … Snad jej Kakashi zvládne."
Povzdechnul si a pomohl Mie na nohy. Ta se oprášila a čekala na další jeho instrukce.
"Musíme najít ostatní."
Usnesl Naruto a společně s Miou se vydal do uličky, kde minato bojoval s Orochimarem.

Obrázky z naruto-arena

22. srpna 2008 v 20:10 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

Gaara*

22. srpna 2008 v 20:00 | TerkaZetorka |  Gaara

Naruto - Obrázky

18. srpna 2008 v 21:54 | TerkaZetorka |  Uzumaki Naruto

Team 7 - Obrázky

18. srpna 2008 v 21:54 | TerkaZetorka |  Team Kakashi

Itachi za volantem xD

18. srpna 2008 v 21:52 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

Sensei's party xD

18. srpna 2008 v 21:50 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

No nebylo by to krásný

18. srpna 2008 v 21:49 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

Vánoce

18. srpna 2008 v 21:48 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

Karty

18. srpna 2008 v 21:47 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

Když byli malý

18. srpna 2008 v 21:46 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní

Sai - Obrázky

18. srpna 2008 v 21:45 | TerkaZetorka |  Sai

Léto

18. srpna 2008 v 21:43 | TerkaZetorka |  Naruto - Ostatní