Naruto - Objevení skryté síly

44. kapitola – Řešení problémů

10. září 2008 v 13:02 | TerkaZetorka

44. kapitola - Řešení problémů

Aozora, zahalen ve svém kabátu a opírající se o naleštěnou, bílou hůl, tiše postával a pozoroval hořící trosky bývalého úkrytu Akatsuki, který se skrýval v útrobách stromu a v objetí jeho kořenů. Zajímavé. I když jsem vedl přímý útok na budovu, stejně riskovali životy svých členů, aby z ní něco dostaly. Otázkou je, jestli to je to, co hledám? Přemítal v hlavě a pravou rukou mnul madlo své bílé hole, podoby koule s deseti otvory. Najednou jeho oči opustily uhasínající sutiny a snažily se pohlédnout za jeho záda. Avšak díky jejich omezenému svalstvu a neprohlédnutelnosti Aozorovi hlavy to moc dobře nešlo.
"Vystup!"
Křikl. Zpoza starého smrku na kraji lesa vystoupila žena. Černé vlasy, uhrančivé, mračící se oči, hubená postava, zahalená v Akatsuki plášti.
"Hm … Bylo jen otázkou času, kdy sem někoho pošlete, aby mě vyřídil."
Předvídal Aozora. Na jeho vypnuté tváři se zjevil nepatrný úsměšek a oči se vrátili k pohledu rozpadající se základny, která se právě před chvílí propadla do svých základů.
"Ty musíš být Aozora."
Dedukovala žena a se založenýma rukama se opřela o kmen stromu, zpoza kterého vystoupila.
"Ano, jsem Aozora. A ty musíš být jedna z Nayoko. Říká to znak Nayoko klanu na tvém opasku … A tvé jméno … moment … vzpomenu si … slyšel jsem, že jedna z Nayoko je v Akatsuki, ale nemohu si vzpomenout která … Tvá jméno máš společné s démonem, který v tobě sídlí … Aha, už vím … Naku Nayoko, zrádkyně, která zavraždila vlastního otce. Těší mě … Políbil bych vám ruku, jako správné dámě, avšak … slyšel jsem o vaší, někdy až přehnané agresivitě. Smím-li být upřímný, nechci přijít o svou hlavu hned při prvním setkání."
Dedukoval aozora. Zapřel se o svou hůl a otočil se po jejím obvodu. Ocitl se čelem k Naku a hleděl jí přímo do jejích černých očí.
"Oh, omluvte mou nesmělost … jste nádherná."
Usmál se Aozora. Avšak, Naku mu jeho úsměv neopětovala. Stále jej svým zlostným pohledem probodávala a lichotka v ní nevzbuzovala žádnou emoci. Snad jednu. Ještě větší zlobu. Bedlivě Aozoru sledovala a levou rukou třímala tsuku (rukojeť) její katany, zasunuté do saye (pochva).
"Ale no tak, tu ručku bych prosil někam jinam."
Poukázal na Nakuinu levačku, která byla připravena tasit.
"Ty per*er*zní ú**yle. Vypadni odtud, než mě nas*reš."
Varovala jej Naku. Na jejím krku už začala vztekem pulzovat cévka, div, že nepraskla.
"Ale ale. Taková slova z úst takové dámy."
"Já nejsem dáma."
Odcekla Naku, trhla levou rukou a se vší elegantností vytasila katanu. Třímajíc ji jako dýku vyběhla směrem proti Aozrovu tělu. Ten s poklidem stiskl kouli na své holi a čekal, až k němu Naku doběhne. Ozvalo se zařinčení kovů.
"Jak energická a elegantní."
Poznamenal Aozora Naku přímo do ucha. Stále stál jako solný sloup, avšak jeho hůl změnila svou polohu. Levou rukou třímal tělo hole a blokoval jím Nakuinu prvou ruku, která se snažila dosáhnout pro druhou katanu. V pravé ruce pevně držel rukojeť velmi tenoučkého meče, který měl zakončení rukojeti podoby koule s deseti dírkami.
"Hm … skrytý meč … zajímavé. Ale to je teď jedno … Ty idi*te! Co tu vlastně chceš?"
Rozčilovala se Naku. Aozora se hluboce zamyslel.
"Hm … Jak to jen říci? … Chci vaše velitele."
Naku nahodila náznak nechápavého výrazu.
"Naše velitele? Co tím ku*va myslíš?"
Tázala se a stále se snažila nejen blokovat Aozorovu zbraň, ale dostat se pravou rukou k tsuki druhé katany. Avšak její fyzická síla proti Aozorově nic nebyla. Lehce ji udržel a vypadalo to, jakoby na to nemusel vynakládat ani třetinu své síly.
"Přišel jsem sem splnit jistý úkol. A vaši velectění velitelé jsou hlavní součástí tohoto úkolu. Měli by to vědět."
Objasnil.
"Hm … Vážně zajímavá akce. Ale nejsem zrovna dvakrát přesvědčená, že ji dotáhneš do konce v celku."
Odskočila a zasunula katanu zpět do Saye.
"Ale no tak. Přece si nemyslíš, že bys se mnou mohla soupeřit?"
Ušklíbl se Aozora a zasunul svou velmi tenkou katanu zpět do pochvy a opět vytvořil hůl, o kterou se následně opřel.
"Ne, já s tebou soupeřit nemusím. Já tě rovnou smetu z povrchu zemského."
Po Nakuině těle se počaly rozlézat černé žilky, z jejích zad vzrostla křídla z černých peříček s rozpětím pět metrů, oči se jí zalily krví a ze zornice se stal černý znak ANBU.
Aozora si ji prohlédl od hlavy k patě.
"Nejsi moc zkušená. Potkal jsem i Nayoko, které ze své původní podoby dokázali aktivovat čtvrtý, nebo dokonce i pátý stupeň jejich pečetě. Ty z lidské podoby dokážeš nejspíš jen druhý a podle tvé dokonalé přeměny soudím, že teprve přecházíš na třetí. Jednoduše řečeno … Jsi jen začátečník."
"Čtvrtý, nebo pátý?! To není možné! Takovou zátěž by lidské tělo nezvládlo!"
Odmítala Naku.
"Ale já neříkal, že to byli lidé."
Usmál se výsměšně.
"Dovol mi, abych ti nyní předvedl něco já."
Švihem zabodl hůl do země. Počal si rozepínat patentky na svém kabátu. Uchopil límec do pravé ruky a odhodil kabát na zem. Zjevilo se hubené tělo, oděné do bílého oděvu se světle modrými vlnkami na pravém rukávu. Bílo modré vlasy, spletené do tenounkých copánků, mu sahaly až na hrudník a z poloviny zakrývaly jeho ladně tvarovaný obličej.
"Hm … A co jako? Se mám po*rat z nějakého obleku?"
Opovrhovala jím Naku. Avšak Aozora nad jejím prostořekým chováním nedal a pokračoval ve své přípravě. Sejmul si bílé rukavice a odhodil je ke kabátu. Spráskl ruce a počal se soustředit na chakru. Kolem jeho rukou se zjevil opar chakry, avšak řezné podstaty. Vytvořil si o něco silnější chakrový skalpel. Odtrhl dlaně od sebe a namířil na Naku. Uprostřed nich světle modrým světlem zářila spirálka, podobná hieroglyfu, kterým se zvýrazňoval proud větru.
"To není možné! Kde jsi to vzal?!"
Tázala se Naku.
"Tohle je pečeť podstaty. Její zapečetění ovládá jen Nayoko klan! Kde jsi to vzal?!"
Aozora pohlédl na své dlaně.
"Řekněme, že jsem kdysi znal jednu Nayoko, která mě za mé služby takhle obdarovala."
"Id*ote!"
Naku sebou trhla. Její kovová protéza zařinčela. Čepele, připevněné na kovové konstrukci, skládající se z kovových kvádrů, řetězů, šroubků a matiček, zpodobňovaly prsty. Počala se do nich vlévat temná chakra, která z nich doslova sálala jako temná pára. Naku se znovu rozběhla proti Aozorovi.
"Hm … čepele proti čepelím. Zajímavé."
Podotkl aozora, postavil se do bojové pozice, pravou rukou vytáhl svou tenkou katanu a vlil do ní svou chakru. Kolem jejího ostří se vytvořil stejný řezný proud chakry jako kolem jeho rukou.
"Tak pojď, kočičko. Zahrajeme si."
Usmál se. Naku k němu dorazila, rozmáchla se svou protézou a mířila přímo na Aozorovu hlavu. Ozvalo se zařinčení kovu, okolním vzduchem proletěly proužky modré a černé krve.
"Raiton: jibashi!" (Živel blesk: Elektromagnetická vražda)
Křikl malý chlapec, stojící na vodní hladině, zahalen do bílého pláště se žlutými blesky u jeho spodního švu. Z jeho spojených dlaní vyletěl mocný proud chakry, který mohutným úderem vrazil do skalního masivu, trčícího z mořské hladiny.
"Raiton: jibashi!" (Živel blesk: Elektromagnetická vražda)
Křikl znovu a miliony maličkých jiskřiček smetával poslední zbytky bývalého sídla Akatsuki.
"Měl bys zastavit to násilí, chlapče."
Ozvalo se za chlapcovými zády. Otočil hlavu a nevinným pohledem pohlédl na přicházejícího muže, kompletně zahaleného v Akatsuki plášti a vedle něho přicházející ženu s růžovými vlasy a akatsuki oděvem, kterým by svedla každého muže.
"kliďte se z cesty! Nechci nikomu ublížit!"
Varoval je kluk, přestal s ničením posledních zbytků pevnosti a otočil se na přicházející pár.
"Jsme celkem v nevýhodě. Pod sebou máme několik tisíc hektolitrů vody a k tomu ještě slané. Podle všeho ovládá Raiton, může nás oddělat a ani se nás netknout. Musíme si to pořádně promyslet …"
"Neměj strach, Sakuro. Kdyby nás chtěl zabít, udělal by to hned po tom, co jsme se mu objevili na dohled. Od útlé chvíle o nás ví. A navíc, všechnu koncentraci ničivé síly Raitonu se snaží udržet v budově. Kdyby tak neudělal, všechno kolem by bylo dočista mrtvé. Nemyslím si tedy, že nás chce zabít. Jeho úkolem je nejspíše zničení naší základny."
Vysvětlil Jikan.
"Já nemám strach. Jen jsem opa …"
Pokračovala v hovoru sakura, když v tom je chlapec přerušil:
"Ještě krok a zemřete!"
Pohlédl na vodní dno půl metru před přicházející dvojicí. Ti se taktéž podívali pod hladinu.
"Pulzní bomby. Jakmile narušíme sloupec vody nad nimi, usmaží nás."
Dedukovala Sakura. Jikan přikývl.
"je dobře připravený, nato, že je tak mladý."
Poznamenal jikan.
Chlapec najednou zmizel. Sakra, kéž by tu teď byla Yuki. Zamračil se Jikan a sledoval hroutící se trosky jejich dalšího bývalého sídla. Co sakra chtějí? Co hledají? Jikan otázky neustále v hlavě přemýval dokola a dokola. Chlapec se najednou objevil na stejném místě, kde stál předtím. Sutiny budovy v tu ránu explodovaly, avšak odmrštěné kameny se nedostaly dál než deset metrů od místa výbuchu. Narazili totiž do elektrické kopule a spadly do moře. Uf, alespoň to nespustí ty bomby. Oddechla si Sakura.
"Tak tomu říkám, totální úklid."
Poznamenal jikan a na chvíli se pousmál a pak znovu nasadil kamenný výraz.
"tak co tu chceš?"
Otázal se.
"To, co každý z nás."
Odpověděl chlapec. Sakura se nechápavě podívala na Jikana.
"Je něco, co jsi mi ještě neřekl?"
Otázala se.
"Je toho ještě tolik, co jsem ti neřekl. Avšak, teď cítím, že je ten správný čas říci, proč Akatsuki bylo znovu zprovozněno."
Sakura začala bedlivě poslouchat.
"Od našeho znovu založení, se pro naše vůdce snažíme nalézt deset bájných svitků moci, jistě jsi o nich slyšela."
Vysvětloval ve zkratce. Sakura kývla. Jikan pohlédl na chlapce, který tam stále jen stál a bedlivě je sledoval. Nadechl se a pokračoval dál:
"Naši vůdci se jej snaží shromáždit pro uskutečnění plánu, který nám zde zanechal Madara-sama pro případ, žeby se jeho první plán nezdařil. Tento plán se týká něčeho mnohem většího, než je Listová. Já bohužel nevím čeho. A právě díky těmto svitkům moci chce náš vůdce dosáhnout úspěchu. My jsme již nějaké svitky nashromáždily a zdá se, že skupina jménem Gogyoukenkon, do které mimochodem i tenhle prcek patří, se snaží nalézt úkryt, ve kterém máme uschován ten náš nalezený svitek. Jelikož, jak se k nám doneslo, snaží se shromáždit svitky pro své vlastní, nám neznámé, potřeby."
"Pořád ale nechápu, proč vaše budovy ničí. Vždyť riskují zničení svitku."
"To je pravda. Je hned několik možností. Buď mezi námi mají špeha, nebo mají jiné zdroje, které jim vytyčí oblast, ve které se ten svitek na sto procent neukrývá. Nebo nás chtějí oslabit. Avšak svitek osmého, který jsme získali, oni nezískají, jelikož je na bezpečném místě. Víc ti řeknu později. Teď jej musíme polapit a dostat z něj všechno, co ví. Jsme dva, ale on má dost dobrou taktickou výhodu. Bude to složité. Našim prvním cílem bude překonání těch pulzních bomb. Je jedno, z jaké strany zaútočíme, nejspíš je má umístěné kolem dokola. Klíčem k jejich zničení bude naše podstata chakry. Tvá, ohnivá a má kombinace zemské a ohnivé."
Šeptal, aby je mladík neslyšel a vymýšleli spolu strategii útoku.
"Nemám čas se tady s vámi vybavovat!"
Křikl po chvíli ticha klučina, sepnul ruce v pěst a vztyčil prostředníčky a ukazováky. Koncentroval svou elektrickou chakru, která mu jiskřila v blonďatých vlasech a ničila lak jeho masky. Klekl si a práskl pěstí do vodní hladiny. Ta se okamžitě rozčeřila a vytvořila ohromnou vlnu. Ta aktivovala pulzní bomby, které počaly rojit miliony voltů elektřiny, které se spojily s vlnou a vytvořili tak obří plácačku na mouchy, skloubenou s elektrickým křeslem.
"Teď, Sakuro!"
Okřikl ji Jikan.
"Ale já to nezvládnu. To jutsu … musela bych trénovat!"
Vymlouvala se.
"Co bys jej nezvládla. Zvládneš jej bez problémů."
Jikan vytáhl dlaň, zahalenou v černé rukavici z rukávu kabátu. Sejmul rukavici. Objevila se jeho dlaň. Nebyla to lidská dlaň. Byla to dlaň, vytvořená z kovu. Dlaň biomechanická. Dotkl se Sakuřina týlu. Pečeť ohně, kterou jí implantovala Naku, se aktivovala. Podobně jako Sasukemu se sakuře po těle rozlezly černé plamínky s centrem v pečeti. Sakura se zhluboka nadechla. Ve svém těle pocítila obrovský nával chakry a energie.
"Jdi do toho. Tohle je tvá poslední příležitost!"
Pobídl ji Jikan. Sakura se rozběhla oproti blížící se vlně. Celým jejím tělem projela vlna horka a voda pod jejími chodidly se počala vypařovat. Za ní zůstávala jen bílá stopa páry. Předpažila ruce a koncentrovala do nich chakru.
"Ichigeki! (いちげき - jeden úder)
Chakra kolem jejích pěstí se proměnila v planoucí oheň. Podle plánu do svých pěstí počala soustředit víc a víc chakry. Cítila, jak s přibývající energií jí narůstá síla v pažích a viděla, jak narůstá síla jutsu, které kolem pěstí vytvořilo ohnivou špici. Po jejích chodidlech se už sápaly paprsky elektřiny, avšak nezastavily ji. Běžela, a když už byla těsně u zvětšující se vlny, udeřila do vodní hladiny. Udeřila s takovou intenzitou a silou, jako ještě nikdy. Ozval se výbuch. Jakoby letadlo spadlo do oceánu. Vzduch se zvlhčil, okolí se zalilo párou.

43. kapitola - Plán Gogyoukenkon

22. srpna 2008 v 20:35 | TerkaZetorka

43. kapitola - Plán Gogyoukenkon

"Tenhle útok může být velmi riskantní, Aozoro."
Uvědomoval Aozoru muž, který byl prozatímní částí kruhu šesti lidí, oděných do bílých plášťů, odlišující se pouze znaky u jejich spodku. Všichni do jednoho měli přes hlavu přetaženou kapuci tak, že jim nebylo vidět do tváře. Tento kruh ledabyle postával na stejné lesní cestě, kde před tím Aozora rozmlouval s Amamizu.
"Ano, přiznávám se, že chování jistých členů nás může ohrozit …"
Potvrzoval aozora, když jej přerušil další mužský hlas, pocházející od muže, postávajícího po Aozorově pravici. Zatímco předešlý hlas pocházel od muže, stojícího oproti Aozorovi a zněl velmi staře, zatím co tenhle hlas zněl jako muž těsně po dvacítce a říkal:
"Aozora-sama, nemusíte mi neustále připomínat mou chybu. Již jsem se z ní poučil."
Ujišťoval jej.
"To jsi říkal i před půl rokem, kdy jsi vyvraždil celou vesnici jenom proto, že ti odmítli dát informace o té Konan. Jsi jí úplně posedlý! Nezapomeň, že my jsme organizace, která se skrývá ve stínech a za zády společnosti tká svou pavučinu lží!"
Řval na něj starý muž, když v tom se do řeči vložil Aozora:
"Přestaňte!"
Okřiknul je. Obrátil se k muži po jeho pravici.
"Odpouštím ti, Hiryoubo." (ひりょうば - ohnivý dvoubřitý meč)
Šeptnul, otočil se směrem ke starci a ukázal na něj svým prstem v bílé rukavici.
"A vy, Kawazoe-san, nemyslete si, že akce leží na vašich bedrech. Momentálně velím já a Akce Akatsuki náleží pod moji jurisdikci. Ano, Hiryouba dělá chyby, ale to neznamená, že my jsme bezchybní." (川添 - koryto řeky)
Okřikl jej Aozora. Starý muž svěsil hlavu, nenávistí k Aozorovi skřípal zuby a jen mlčel. Aozora se dal znovu do řeči:
"Tak, tohle máme již pro vždy vyřešeno, ano?"
Hodil očkem na oba dva muže, kteří jeden po druhém kývli hlavou.
"Výborně. Nyní k věci. Amamizu, prosím, začni."
Pokynul hlavou na postavu dívčího vzezření, stojící po jeho levici. Dívka počala sametově jemným hlasem přednášet:
"Máme několik nových událostí, které se staly v průběhu tohoto týdne. Začnu tou nejhlavnější. Mnozí z vás o této události již slyšeli, ale pro jistotu ji zopakuji, kdyby o ní ještě někdo neslyšel. Otogakure no Sato (Vesnice ukrytá ve zvuku) a tím i celá Oto no Kuni (Země zvuku), byla doslova smetena z povrchu zemského. Zasloužila se o to osmičlenná skupinka ninjů, původem z Listové. Tímto území Země Zvuku připadne Ohňové zemi, což nás ani tak nezajímá. Naším zájmem je to, co Zvučná skrývala. Je to svitek šestého, Rokubiho no Raijuu. Tenhle svitek musíme za každou cenu získat. Také Listová má jeden svitek, a to svitek prvního, Ichibiho no Shukaku, který má jeden z nich u sebe. Tyhle dva svitky budou našim cílem. Po dohodě s Aozoru-sama, jsme se dohodli, že oba dva svitky vyzvednu já. Tolik k prvnímu bodu. Dalším bodem je naše známá organizace, Akatsuki, která vlastní taktéž jeden svitek. A to svitek osmého, Yamata no Orochi. Sem jsme se s Aozorou-sama rozhodli poslat jeho maličkost společně s Hiryoubouem. Tolik k bodu druhému …" (平 - blesk)
"A co my?
Ozvalo se od ženy, oděné taktéž do bílého pláště, který měl u spodu černě vykreslenou obrácenou kapku vody, která šla směrem ke skupince po lesní cestičce, obklíčená dvěma muži. Tedy mužem a jedním dítětem. Byli oděni taktéž do bílého hábitu. Chlapec měl u jeho konce žluté blesky a muž kolem dokola zelené, rovné čáry. Všichni tři měli hlavy taktéž zakryté kapucí od hábitu, která jim překrývala celý obličej. Šestičlenný kruh se na přicházející zvědavě podíval.
"Imi-sama, nevěděli jsme, že přijdete." (いみ - mysl)
Objasnil aozora. Dáma došla až ke kruhu a společně se svými dvěma společníky se do něj začlenila.
"Jak proběhly mise?"
Otázala se zvědavě Amamizu. První se bezeslovně vyjádřil muž. Sáhnul do svého hábitu a vytáhnul svitek, vyrobený z ptačího peří a převázaný hadí kůží. Srdečně jej nabídl aozorovi s lehkou poklonkou.
"Ach, výborně."
Usmál se šibalským úsměvem Aozora, šáhl pod svůj kabát a vytáhl hnědou truhličku ze smrkového dřeva, zpevněnou kovovými pásy. Otevřel víko a muž svitek vložil vedle druhého svitku, který tam již byl.
"Děkuji, Tochi." (とち - půda)
Pokynul hlavou Aozora. Muž bezeslovně gesto opakoval.
"A duch?"
Otázal se ještě. Tochi přikývl a z rukávu jedné ruky druhou rukou vytáhl žlutý papírek, na jehož povrchu bylo napsáno:
"Yonbi no Sokou."
Aozora lístek převzal. Cítil teplo, které z něj sálá, jak se duch snaží dostat ven. Podal lístek Amamizu, která jej uschovala do svého výstřihu.
Chvíli se nic nedělo. Následně se dala do řeči Imi:
"Má mise taktéž proběhla úspěšně. Mlžná, Mračná i Kamenná souhlasili se spoluprácí při získávání posledního svitku. A dokonce nechtějí ani žádný podíl."
Usmála se ďábelským úsměvem, když se jí v hlavě vybavil pohled na krev, stékající po zdech královských sálů. Pozorně naslouchajícímu starci zaskřípaly zuby ještě více, když viděl Imin šílený výraz.
"Výborně. A co tvé mise, Raii?" (造 - blesk)
Pohlédnul na hlavu mladého, nejspíše dvanáctiletého chlapce, z jehož kápě čouhaly tenké provázky žlutavých vlásků, sahající až na jeho hrudník. Chlapec si sejmul kápi. Jeho vlasy se zatřpytily v měsíčním světle, jako sluneční paprsky a částečně tak osvěcovala křivky černé masky. Tlumeným, dětským hlasem podával hlášení:
"Mise proběhla úspěšně, avšak s menšími komplikacemi."
Svěsil hlavu a hluboce polkl. Stařec ještě více znervózněl. Nyní již svíral pěsti, když slyšel hlášení od malého chlapce.
"Jaké komplikace, Raii? Pověz."
Vyzval jej Aozora. Starý muž nenávistně protínal pohledem chlapcovu masku a čekal, co z něj vypadne.
"Byl jsem donucen k jistým opatřením vůči Travnaté a Deštné."
Objasnil třepajícím se hlasem.
"Jaké opatření?"
Tázal se dál Aozora velmi klidným a příjemným hlasem.
"Musel jsem použít Raiton: tisu no jutsu." (いつ - Živel blesk: jutsu bleskového krytu)
Chlapec pod maskou křečovitě zavřel víčka a čekal potrestání. Aozora se koutkem oka podíval na Kawazoeho. Ten sebou nenávistně klepal a skřípal zuby tak, že to bylo skoro jako skřípání o tabuli. Pěsti zatínal v pěst tak, že se mu kůže na kloubech počala trhat. Bylo zjevné, že se chystá k úderu.
"Ať vás to ani nenapadne."
Pohrozil šeptnutím Aozora a nenápadně uchopil skalpel, který se mu objevil v ruce. Stařec pozvednul hlavu a odhalil tak svou vrásčitou, ostře řezanou tvář s knírem a hustým obočím. Jeho kalně zelené oči na Aozoru hodily naštvaný pohled.
"Nenechám si od tebe poroučet, Aozoro. Ten kluk porušil pravidlo, kterým jsem káral i jeho."
Ukázal svým stařeckým a zkřiveným prstem na Hiryouboa.
"Máš ve svých lidech pěkný bordel!"
Zařval a vrhnuls e na malého chlapce s úmyslem jej uhodit a to plnou silou své roztřesené pěsti. Ta se zarazila přímo v letu, pár desítek centimetrů před chlapcovou maskou. Jeho stařecké tělo se prohnulo. Oči se vykulily a z úst vyletěl proužek krve, který dopadl na chlapcovu masku. Rázem bylo po hněvu. Dvě gorily, které stály po starcově boku, se daly do akce, avšak než stihly cokoli udělat, rozpadly se. Jedna v prach, druhá v louži vody. Za jejich těly stála Amamizu s Tochim a mířili prstem tam, kde byli lopatky obou goril.
"Omlouvám se, ale přece vás nenechám udeřit vlastního syna."
Usmál se šíleným úsměvem aozora a šeptl slušnou omluvu starci do zkrabatělého ucha. Vytáhl z něj zakrvácený skalpel a uschoval zpět do rukávu. Starcovo mrtvé tělo se svalilo na zem. Aozora pokynul rukou na Hiryouba, který neváhal a lehce kopl do ležícího těla, které v ten okamžik shořelo na prach, který se začal všude kolem tetelit.
Aozora se otočil k malému Raiovi a poklekl před něj. Uchopil jej rukou kolem pasu a vstal s ním v náručí.
Sejmul si kápi. Objevila se tvář mladého muže s výraznou čelistí, černými, dlouhými vlasy a dvoubarevnýma očima. Sejmul chlapci masku. Na svět vykoukl kukuč podobné tvářičky jako samotného Aozory, avšak bez výrazných čelistí a dvoubarevných očí. Aozora pohlédl do Raiových plavých oček.
"Vedl sis dobře. Já bych to neudělal lépe."
Pochválil jej, podal masku Hiryoubomu, který ji vzal do svých rukou a pečlivě strážil. Aozora prohrábnul Raiovi jemné vlásky a sejmul mu ofinu z jeho umouněného, kulatého nosu. Chlapcovi se do očí vlily slzičky. Aozora je ihned setřel palcem se slovy:
"Nebreč, nemáš proč."
Usmál se na něj. Rai se mu vrhl kolem krku.
"Arigato."
Šeptl Aozorovi do ucha. Pustil se Aozori a pohlédl na jeho spolubojovníky. Už nebrečel. Aozora pohlédl na Imi, která se celou dobu ani nehnula a s úšklebkem sledovala smrt muže, který je jako jediný držel na uzdičce.
"Imi-sama, Navštivte Sunu a velmi vstřícně se jich zeptejte, jestli se k našemu plánu nepřipojí. Jestli ano, dobře pro ně … Za jisté mi rozumíte."
Řekl s vážným výrazem Imi do očí. Ta jen nenápadně kývla a s klapáním vysokých dřeváků se dala zpět po prašné cestě, kterou přišla.
"Tochi, ty se pokus získat zbývající svitky, které by měli ještě být ve svých svatyních. A ty, Hiryoubo. Dám ti nový úkol. Nepůjdeš se mnou k akatsuki, ale přivedeš mi toho devítiocasého kluka, Naruta Uzumakiho. Budeme jej potřebovat. Nebo spíše to, co je v něm."
Vydal rozkazy.Tochi i Hiryoubo kývli a oba dva zmizeli. Hiryoubo zmizel v plamenech a Tochi splynul se zemí, stejně jako Zetsu. Aozora se otočil k Amamizu. Ta na něj pohlédla lstivým pohledem.
"Víš, co máš dělat. Spoléhám na tebe."
Projevil důvěru. Amamizu kývla a rozplynula se v kaluž vody, která se vsála do země. Aozora pohlédl na svého syna.
"A my máme práci u našich starých známých, u Akatsuki."
Obeznámil syna s kořenem úkolu a i s ním zmizel jako probíhající vánek.

42. kapitola - Akatsuki na scéně. Týmoví partneři

22. srpna 2008 v 20:35 | TerkaZetorka

42. kapitola - Akatsuki na scéně. Týmoví partneři

Temně černý pták přelétával nad průzračně modrou lagunou. Jeho křídla řezala hustý mořský vzduch jako meč samurajského bojovníka tělo jeho nepřítele. Mířil si to přímo do jeho hnízda, domova, který se nacházel na úpatí skal. Doletěl až k těmto skalám, které ze všech stran omývalo moře a tak postupně ubíralo na jejich kráse a skály postupně chátraly do mořských hlubin. Doletěl až ke svému vysněnému hnízda, vytvořeného z větviček a mrtvých chaluh, usednul do něj se vší precizností a grácií anděla. Chystal se ke spánku, i když byl ještě den a slunce pražilo palčivým světlem. Už, už se mu zavírala jeho černá oka, když v tom jej z jeho nastávajícího spánku vyrušil odporný, pro něj nesrozumitelný řev, který vycházel z útrob skalisek. Zaleknul se a v tu ránu máchnul svými černými křídly, vznesl se k oblakům jako stíhačka a v cuku, letu zmizel. Ten řev, co temný pták slyšel, by si lidské ucho přeložilo jako:
"Cože?!"
Byl to ženský hlas, znějící velmi naštvaně.
"Uklidni se, nemáš proč se rozčilovat."
Uklidňoval ženu mužský hlas, který byl o něco méně zvučný než ten její a ztrácel se v přístupové chodbě, která byla skryta v jednom z vrcholků skal, trčících z mořské hladiny jako stalagmity.
"Proč bych se měla uklidňovat?! Že nemám, proč se rozčilovat! Tebe by nenaštvalo, kdyby ti nějaká zaje*aná čub*a useknula ruku a ty bys místo ní dostal na tělo takovou krávovinu jako je tohle?!"
Řvala dál žena a divoce mávala vzduchem kovovým tentononcem, který měla připevněný k levé paži, tedy k tomu, co z ní zbylo. Kruh ve vzduchu se míhajících osmi barevných stínů se na ni mlčky díval a čekal, co z jejích sprostých, smyslných retů znovu vypadne a pomyslně se sázeli, na čí účet padne další urážka či přirovnání k něčemu ohavnému.
"To mi na to tady nikdo nic víc neřekne, než jen uklidni se?!"
Křikla po chvíli ticha a rozhodila rukama.
"Jediné, co ti na to řekneme je toto … Nebudeš s ní ve skupině. A vidět ji budeš akorát na shromážděních. Víš, že Jikan pracuje samostatně a ona bude jako jeho stín. Takže laskavě přestaň odporovat! Shodli jsme se na tom. Jsi jediná, kdo kdy v naší nově zprovozněné organizaci nebyl zasažen. A ona tě zasáhnout dokázala. I za cenu vlastní hlavy. Zaslouží si tedy to, o co nás žádala."
Okřikli ji stejno hlasem dvě těsně vedle sebe stojící mužské postavy. Žena zmlkla, ale neuklidnila se.
"Konan."
Oslovili ji opět stejno hlasem vedle nich po pravé ruce stojící mihotající se stín. Ta jen mrkla očima. S nepřítomným výrazem, hledíc před sebe čekala, co jí nakážou.
"Připravte váš plán. Budeme jej již potřebovat."
Přikázali muži. Konan lehounce kývla hlavou a její mihotající se barevné zpodobnění zmizelo i se stínem ženy, stojící po jejím boku.
"A teď, něco k naší akci."
Promluvili opět zaráz. Najednou se jeden z mihotajících se stínů prudce otočil a zmizel. Všichni se nechápavým pohledem rozhlédli kolem sebe.
"Co se děje? Kam zmizel Gokan?"
Křičeli nechápavě velitelé, když v tom zmizela další silueta. Ta tentokrát patřila shrbenému a slepému Souovi.
"Něco se děje. Zjistěte podrobnosti!"
Zaveleli muži. Ostatní členové kývli a chystali se k odchodu, když v tom je vyrušil hlas:
"Počkat! Dostávám zprávu."
Chvíli bylo ticho. Osazenstvo místnosti čekalo, co z muže s rukou u spánku vypadne.
"Oblast čtyři a sedm byla narušena skupinkou neznámých ninjů."
Konstatoval.
"Kolik jich je?"
Tázala se Naku, která v místnosti byla jako jediná ve své pravé podobě a ne jako komunikační mlhovina.
"Celkem dva."
Odpověděl.
"Dva?! A to sami překonali opatření našich oblastí?!"
Křičela Naku. Žádného vysvětlení se jí nedostávalo. Proto se otočila směrem k obrovské bráně a naštvaně cekla:
"Zetsu, jdeme."
Zavelela na svého týmového partnera. Naku zmizela v obrovské bráně a Zetsuova mihotavé silueta se rozplynula v místním zatuchlém vzduchu.
"Jikane, běž pro Sakuru. Ihned ji zapoj do akce. Musíme eliminovat škůdce."
Zavelela dvojice mužů. Celá jeskyně se najednou otřásla.
"Dostávám další zprávu … Další osoba u téhle základny."
Dodal Jikan a zmizel.
"Už je to tady. Gogyoukenkon útočí."
Promlouval jeden muž ke druhému.
"Aozora musí konečně zemřít."
"Už několikrát se nám jej podařilo zabít, avšak on se vždycky probudil."
"Tentokrát … to bude naposledy."
Ukončil rozhovor muž, stojící po levé straně a vytáhnul něco, co se zdánlivě podobalo svitku a dýce. Druhý muž se usmál a oba dva současně zmizeli.
"Zetsu, běž. Já ho vyřídím."
Zavelela Naku, stojící bok po boku se Zetsuem oproti neznámé, mužské postavě, oděné do bílého pláště se světle modrými vlnkami, vypadající jako na obrázcích vyznačující se proud větru. Zetsu pohlédl na Naku udiveným ani ne tak udiveným, jak posměšným pohledem. Naku na něj nereagovala, popostoupila kousek blíž ke kraji lesa a ramenem se opřela o strom, který byl na kraji lesa, v němž se skrývali. Zetsu odtrhl svůj pohled od Nakuiny postavy a vrhnul jej na obrovský strom, uprostřed vymícené oblasti v lese.
"A můžeš mi říct, jak mám jako jít?"
Otázal se hrobově děsivým hlasem Zetsu. Naku otočila hlavu a jedním očkem jej probodla pohledem.
"No přece dovnitř. Jikan ji sám nezvládne vytáhnout. Vždyť vytáhne sám sebe, se svým tělem."
Ty seš nějak starostlivá. Pomyslel si Zetsu a splynul s písčitou zeminou.
Naku otočila hlavu na muže, postávajícího před obrovskou základnou, ukrytou v onom osamoceném stromu. Šlo vidět, že se na něco soustředí. Najednou se kolem stromu počal točit vítr. Vytvořil kolem něj vír usměrněného vzduchu, který fungoval jako smirkový papír. Odíral větve, kůru i dřevo stromu takovou rychlostí, že strom vzplál.
"Pf. Co je to za blázna?"
Odfrkla si Naku a dál sledovala ničení sídla, které se nepokusila zachránit jen z jediného důvodu. A to, že sídlo nepatřilo jí samotné.
Jikan, zahalený od hlavy až k patě Akatsuki pláštěm, jako převozník Charón z Řeckých bájí, procházel dřevěnými chodbami sedmé oblasti, které vypadali, jakoby je vyhryzali obrovští červotoči. Všude ve dřevě samé nepravidelné rýhy a chodby se klikatili, jako zatočený had. Chodby nebyly vůbec osvětlené, avšak Jikan je znal jako své vlastní boty. Svými těžkými kroky si to mířil k místnosti, kde po boji s Naku umístili Sakuru, aby se zregenerovala. Chodba se otřásla, avšak Jikan nereagoval na žádné narušení okolní atmosféry jakýmkoli podnětem. Pomalu procházel do dřeva vyhryzanou chodbou, když v tom se zarazil a počal čichat místní éter. Oheň. Pomyslil si. Klikatou chodbu zahalil dusivý dým. Jikan se znovu dal do pohybu. Hustota zakouřenosti chodby se morbidně zvyšovala, avšak to Jikanovi nezabránilo v tom, aby dokončil úkol, který zde měl. Nebylo na něm ani známky dušení či nevolnosti z hustého kouře. Vypadalo to, jakoby nedýchal.
Konečně dorazil ke dveřím, které vedly do místnosti, kam on osobně uložil Sakuru. Pohlédnul k hornímu kraji dveří. Zpod nich se valil onen hustý dým. Popadl za kliku dveří s evidenčním číslem dvacet dva, pro členy akatsuki známá také jako místnost s nejvyšším zabezpečením. Otevřel dveře, které se daly otevřít pouze působením jeho vlastní chakry. Zpoza nich se vyvalil hustý kouř a ještě více zadýmil chodbu. Po vstupu do černé místnosti, uprostřed s kamenným stolkem, na který svítila čtyři rohová světla, která v dýmu dosvítila tak metr, se Jikanovi naskytl pohled, který jeho hnědé oči neviděli už pěkně dlouho. Sakura ležela na kamenném podstavci a kolem jejího těla se točil mohutný ohnivý vír, který propálil stropy až o čtyři patra vzhůru. Avšak zdi místnosti nehořely. Bylo to, jakoby proud ohně byl usměrněný a v přímém tvaru, který zničil jen to, čeho se přímo dotknul. Bylo to, jakoby vír držela neviditelná stěna v jeho kuželovitém tvaru a nedovolovala mu, aby se dál rozšiřoval.
"Naku, ty pitomá kr*vo."
Šeptl si pro sebe, sáhl pod svůj Akatsuki plášť a dvěma prsty pravé ruky, oděné do černé, kožené rukavice, vytáhl žlutý lístek, na jehož povrchu bylo napsáno slovo "pečeť". Prokousl jej svými bílými zuby, které společně se sty byly jako jediné vidět přes plášť, který zakrýval celé jeho tělo. Lístek počal lehce zářit. Jikan se napřáhl, až se mu plášť trošku vznesl a vhodil lístek přímo do plamenného trychtýře, který v tu ránu přestal planout. Zbyly po něm jen ohořelá kola ve stropu. Jikan svěsil ruce a dal se znovu do kroku. Došel až ke dřímající Sakuře, která byla již zcela zhojena, umyta a oblečena do své Akatsuki róby.
"Pf. Taková krása a má pracovat s někým takovým, jako jsem já? Čím jsem se zasloužil?"
Tázal se udiveně sám sebe a s nadřením si prohlížel Sakuřino pevně obvázané ležící tělo. Natáhl nad její břicho svou dlaň. Chtěl se dotknout. Byl to konec konců muž. Avšak neodvážil se. Vzal ji do náruče a se slovy:
"Tak jdeme."
se vydal ke dveřím z místnosti.
Právě procházel poslední zákrutou, která vedla k východu z pevnosti, když v tom se ze země před ním počala zjevovat silueta obrovské mucholapky.
"No to je dost, že jdeš, Zetsu. Kde máš Naku?"
Otázal se, položil Sakuřino tělo na dřevěnou podlahu a směřoval si to k formujícímu se Zetsuovi. Zetsu konečně nabyl své podoby.
"Naku má svůj vlastní úkol. Sám víš, že málokdy pracujeme spolu. Jsem tu jen pro tu holku. Nepřátelé jsou venku a chystají útok. Ty tu, pokud vím, máš ještě nějakou práci."
Objasňoval Zetsu a těžkými kroky se dal směrem k Sakuře.
"Dobře, vem si ji, ale ne abys jí něco provedl."
Hrozil Jikan. Zetsuova černá půlka se usmála.
"To víš, že jí neublížíme."
Ujišťovala Jikana jeho bílá půlka. Sehnul se pro sakuru a popadl ji do své náruče. Do půl těla se ponořil pod zem a se slovy:
"Tak nezdržuj a běž."
Zmizel i se sakurou v podzemí. Jikan se zamračil.
"Jistě, půjdu."
Ceknul a vydal se zpět do začouzených chodeb.
Zetsu se vynořil ze země hloub v lese, ve kterém se nacházela sedmá základna. Položil sakuru na zem, narovnal se a jeho černá polovička se na ni mlsně dívala.
"Mám hlad."
Podotknula suše a oblíznula si temné rty při pohledu na sakuřino stehno.
"Ne. Máme úkol."
Odporovala bílá půlka. Předpažil ruce v loktech a z dlaní vytvořil mističku. V ní se z ničeho nic zjevila voda. Poposunul dlaně od sebe a studená voda dopadla na sakuřinu tvář. Ta se s hlubokým nádechem a s leknutím nadechla, zbystřila smysly a urychleně od Zetsua odskočila s vytaseným kunaiem.
"Uklidni se."
Okřikl ji tvrdým hlasem zamračený Zetsu. Sakura si ujasnila, kde a s kým se nachází. Protřepala hlavou a schovala kunai. Měla spoustu otázek, ale nejspíš na ně nebyl čas. Zetsu se totiž otočil v bok a dal se do chůze. Vydala se tedy zvědavě za ním skrze listnatý les, když v tom se za jejími zády ozval ohromný výbuch. Zetsu šel poklidně dál. Ani nemrknul, výbuch jej vůbec nevyděsil. Avšak Sakura se leknutím otočila a pohlédla mezi koruny stromů. Uzřela plápolající plameny a letící ohořelé kusy toho, co dřív bývala sedmá základna. Nechápavě mrkla na Zetsua, který byl už o několik desítek metrů dál, pak ještě mrknula na místo výbuchu a znovu se dala v zelenáčových stopách.
Za krátko jej dohnala a počala se ptát:
"Můžeš mi to laskavě vysvětlit? Co to sakra bylo? A proč to vůbec bouchlo? … a … A kam to vůbec sakra jdeme?"
Snažila se o ten nejdrsnější hlas, jaký její hlasivky mohly vyprodukovat a bombardovala jej otázkami, avšak se Zetsuem to ani nehnulo.
"Nehraj si tady na drsňačku z ulice. Já moc dobře vím, kdo jsi, nebo kdo jsi byla … Vše se dozvíš, tak šetři slova."
Utnul ji a rozhrnul houští, ke kterému mezitím dorazili. Překročil jej a objevil se na širokosáhlé louce. Společně se Sakurou se rozhlédli.
"To vám to teda trvalo."
Ozvalo se shora. Zetsu i sakura pohlédli vzhůru a uzřeli dvě, vedle sebe letící ženy. Jedna měla křídla z listů papíru a druhá z ledových krystalků. Snesli se na zem před Zetsua, jako dva archandělé a jejich křídla se staly součástí jejich těl.
"Byly komplikace?"
Otázala se ledovým hlasem Yuki
"Vše v pořádku … Je tu Jikan?"
Odpověděl jednoznačně Zetsu. Konan pohlédla do jeho dvoubarevné tváře a chystala se na odpověď:
"Ne, ještě nedošel."
"Pche. To mu to dá tolik práce, zničit jednu budovu a vyzvednout jednu blbou věc?"
Odfrkla si Yuki.
"Ne, milá Yuki. Nedalo mi to tolik práce, ale vyskytly se komplikace."
Ozvalo se z lesa. Z houští vystoupil Jikan se svým ohořelým pláštěm. Yuki hluboce polkla.
"Jaké komplikace?"
Otázal se Zetsu, když spatřil Jikanovu postavu.
"Ten … muž … Bojoval s Naku a snažil se mi zabránit v úniku tím, že na mě shodil celou budovu."
Vysvětloval.
"Je mrtvý?"
Otázala se Konan.
"Ne, není. Naku s ním stále bojuje. Jeho teď nechte být. Musíme začít jednat. Tady je to, pro co jste tady."
Jikan sáhl pod svůj hábit a vytáhl fialový svitek.
"Výborně."
Pochválila jej Konan, uchopila svitek a uschovala k sobě do pláště.
"Yuki, jdeme."
Zavelela Konan a znovu se jí na zádech zjevila papírová křídla. Jedním máchnutím se vznesla do výšin a zmizela. Yuki zvedla ruku a prsty zamávala přihlížejícím. Ze zad jí vzrostly obrovské ledové, orosené krystaly. Máchla s nimi a taktéž zmizela ve výšinách. Zetsu, Jikan a sakura je ještě chvíli pozorovali, jako černé tečky na obloze, než do čista zmizeli.
"Já mám také ještě práci."
Ceknul Zetsu a nečekaně zmizel v zemi.
Sakura se nechápavě snažila dát si v hlavě dohromady souvislosti, avšak marně. Ničemu nerozuměla. Jikan na ni pohlédl svýma hnědýma očima, které však šly stěží vidět přes černou kápi. Vypadal spíše jako mnich, než jako člen vražedné organizace.
"Nuž. Tak se nejdříve představíme."
Navrhl a tím vytrhl sakuru z usilovného přemýšlení. Ta mu podala svou ručku v černé, matné rukavici a železnými výztužemi.
"Sakura Haruno."
Představila se jedním dechem. Jikan přijal její ruku a uchopil ji pevným, mužským stiskem své ruky v černé, kožené rukavici.
"Mé jméno bohužel neznám, ale říkají mi Jikan. Budu tvým týmovým partnerem."
Objasnil situaci a Sakura si mohla škrtnout hned několik otázek ze svého rozsáhlého seznamu.
"Jistě máš mnoho otázek. Na všechny ti moc rád odpovím po cestě."
"Po cestě? Kam půjdeme?"
"Na základnu číslo tři. Je to jedna z našich jedenácti základen, no tedy teď už jen z devíti, dvě byly dnes zničeny. No ale k věci. Tohle bude tvá základna."
"Má základna?"
Podivila se sakura a společně s Jikanem se dala do kroku napříč loukou.
"Ano. Tvá základna. Každý člen Akatsuki má svou základnu, která mu slouží jako jeho ubytování. Ale je to hlavně strategický bod v oblasti, kterou zabereme. Má i další své funkce. Třeba, kdyby byla zničena hlavní základna, která je ukryta ve skaliskách v moři a je právě teď napadena, tak v kterékoli základně se může konat shromáždění, jelikož všude jsou vizorové kruhy, sloužící pro transformaci myšlenek do skutečného obrazu … vím je toho na tebe moc. Jsi nová, musíš se to všechno naučit … Víš co, nechám se ptát tebe a budu stručně odpovídat."
Vysvětloval.
"Jo a ještě. Ten výbuch, který jsi možná viděla, byla má bývalá základna. Nyní si musím najít jinou, ale nejdříve musíme splnit misi a pak tě doprovodit do tvé základny."
Sakura kývla.
"Tak, chceš se na něco zeptat?"
Otázal se ochotně.
"Co je má základna … Tedy v čem je ukrytá?"
"Její tvar i podstatu poznáš."
"Tvar? … Podstatu?"
Divila se Sakura.
"Tvar základny záleží na její podstatě, která se řídí podle podstaty jejího majitele. Takže, když má majitel ohnivou podstatu, jako máš ty, jeho sídlo je umístěno poblíž, nebo v samotném ohni … Ve tvém případě je to ústí sopky a její komín."
"Sopka? Jaký materiál může vydržet žár magmatu?"
Jikan se pousmál.
"No přece můj."
Sakura pokrčila obočí. Nerozuměla tomu víc, než předtím. No, vidím, že Akatsuki se opravdu změnili. Mají o mnoho propracovanější infrastrukturu a podle toho, co jsem se zatím dozvěděla o sídlech a vydedukovala ze spojení týmových partnerů, tak usuzuji, že se propracovali k dokonalosti. Musím o nich zjistit co možná nejvíce, protože to vypadá, že jejich členy jen tak nesmeteme ze stolu, jako ty před nimi. Pomyslila si a mlčky našlapovala vedle tajemného Jikana, který se měl stát jejím budoucím partnerem a zdá se, že na pěkně dlouhou dobu.

41. kapitola - Honba za starými známými

22. srpna 2008 v 20:34 | TerkaZetorka

41. kapitola - Honba za starými známými

"Naruto! … Naruto! … Naruto!!"
Křičel dívčí hlas. Na Narutovu umouněnou tvář najednou dopadla strašná rána, která jej okamžitě probrala. Urychleně otevřel oči a uzřel nad sebou klečící dívku s černými copánky.
"Mio?"
Vydechl a posadil se. Ani nevnímal bolest na jeho tváři a už vůbec si neuvědomoval, že je nahý. Seděl a rozhlížel se po rozmlácené místnosti. Najednou se mu hlavou vše prohnalo. Sasukeho útok, odpečetění Kyuubiho a následné použití kombinačního jutsu a pak jen tma. Pohledem omýval rozdrcené zdi místnosti, která kdysi bývala hlavním sálem Zvučné. Co se tu sakra stalo? Tázal se sám sebe. Najednou jeho pohled sklouznul na Miu, kterási jej s totálně rudými líci, udiveným výrazem a jiskřičkami v očích prohlížela od hlavy k patě.
"Na co tak hledíš?"
Optal se nechápavě a pohlédl směrem, kterým právě koukaly Miiny rozzářené oči. Uzřel to, co on sice vidívá každý den a je mu to naděleno již od narození, ale z ostatních to viděl jen málokdo. Zrudnul. Zrak se mu pomalinku vrátil zpět na Miu. Ani se nepokoušel zahalit, jelikož přistávající dívka viděla již vše.
"Nemáš … nemáš něco přebytečného na sebe?"
Otázal se velmi rozpačitě a pokrčil nohu v koleni, aby se alespoň trošičku zahalil. Mia hluboce polknula a usmála se. Na chvíli od něj odtrhnula pohled a sáhnula do batohu. Vytáhnula kahan s červeným inkoustem. Namočila do něj dva prsty a třemi tahy na kamennou dlaždici, která byla ještě celá, udělala trojúhelník. Následně si inkoustem polila celou dlaň a prásknula s ní doprostřed trojúhelníku. V obláčku kouře se zjevilo poskládané, oranžovo černé oblečení, přesně takové, jaké měl Naruto před bojem se Sasukem.
"Díky."
Prohodil, chňapnul po nabízených šatech a urychleně odklusal za obrovský kámen, který trčel ze země jako stěna budovy. Mia ještě jednou hodila pohled po jeho postavě. Uzřela Narutovi pevné hýždě a upadla v záchvatu uchvácenosti.
Zanedlouho se ze tmy vynořila Narutova postava, tentokrát již oblečená.
"Pf."
Odfrknul si a pokleknul vedle Miiného bezvládného těla. Počal se opět rozhlížet po rozbořené síni.
"Kde jsou všichni?"
Prolomil ticho, kterým se prolínalo jen miino chrčení. Avšak odpovědi se mu nedostalo. Hlava se mu sklopila dolů a on pohlédnul na Miinu divnou polohu. Ležela na zádech, ruce i nohy rozhozené na všechny strany, na rtech lehký úsměv, zrak vyvrácený, jazyk vyplazený a tváře tak rudé, žeby i rak záviděl.
"Mio."
Oslovil Naruto omámenou dívku a zaujatě ji sledoval.
"Mio."
Opakoval s ráznějším tónem a sehnul se nad její hlavu s přišklebeným, Naruťáckým úšklebkem.
"Mio, vstávej!"
Vykřikoval, uchopil miu za ramena a počal s ní třepat tak, že její povolné ruce a nohy létaly vzduchem jako plácačky na mouchy.
Když v tom, najednou se stalo něco, s čím ani jeden z nich nepočítal. Mia se probrala a leknutím se její tělo vzepjalo. A celkem šikovným směrem. Její dívčí rty přistály na rtech Narutových. Naruto vykulil oči, avšak hlavu neposunul. Počal si, až neslušně, vychutnávat ten okamžik. Avšak, nevychutnával jej dlouho. Ozvalo se cucnutí a Mia pomalinku oddělila své rty od Narutových. Mia, ještě rudější než před tím, pokrčila kolena, schovala mezi ně hlavu a následně si kolena obejmula rukama. Vytvořila tak nedobytnou pevnost, kde mohla vydýchávat onen okamžik. Studem a přívalem touhy se mohla propadnout. Naruto, jakoby nic, nasadil neutrální výraz, postavil se a počal se škrábat na zátylku.
"Tak, … ehm …. Tak, … kde jsou všichni?"
Prolomil hrobové ticho a navázal na předešlé téma. Neodvážil se podívat na Miu a tak raději zíral do rozmláceného stropu. Cítil jistý tlak a napětí, který měl největší centrum v oblastech jeho hrudníku. S tvářemi rudými a těkajícíma očima, čekal jakoukoli odpověď. Avšak, mia ji nebyla schopna vyslovit. Stále byla skrčená mezi svými koleny a vydýchávala zážitek.
"Mio?"
Počal po chvíli novou řeč trošku rozpačitým hlasem. Mia tikavě zvednula hlavu a celá rudá mu na chvíli pohlédnula do očí. Mia polknula.
"Okaasan s Hinatou a Rin hledají poslední uprchlíky, kteří stihnuli utéci ze Zvučné. Kakashi-sensei se vydal pronásledovat Sasukeho a Minato-san zmizel."
Odpověděla jedním dechem. Naruto v tu chvíli zapomněl na onu příhodu, která se zde před chvílí odehrála a rychlým hlasem ze sebe vyhrknul:
"Zmizel? Jak zmizel? … A … a co Sasuke? Chceš říct, že utekl, aniž by mě zabil?"
"No … prostě zmizel. Po boji s Orochimarem v chodbě nikdo nezbyl. A co se týče Sasukeho … Viděla jsem to na vlastní oči …"
Vydechla a počala vyprávět.
Sasuke přistoupil k již zhojenému, ležícímu, bezvládnému Narutovi. Chvíli na něj hleděl a pak kousek poodstoupil. Sprásknul ruce v pečeť psa a počal se soustředit na chakru.
"Raiton: tori hisshi!" (とりひっし - Živel blesk: pták nevyhnutelné smrti)
Z jeho zad najednou vyšvihnula napodobenina křídel, vytvořené z elektrických paprsků. Jednotlivé elektrické peříčka se počaly snášet na Narutovo tělo.
"Tohle je mé vlastní vyvinuté jutsu. Nemusím hnout ani prstem. Všechno za mě udělají ta peříčka."
Informoval spícího Naruta.
"Ta peříčka se přisají ke tvé postavě a totálně tě zničí. S bohem, Naruto."
"Zadrž!"
Ozvalo se od polo zříceného vchodu. Sasuke se zaleknul a povolil pečeť psa. Peříčka i křídla se rozpadnuly v hromadu skleněných střepů.
"Kakashi … co ty tu děláš?"
Tázal se. Jeho hlasem šlo slyšet hluboké opovržení.
"Nesmíš jej zabít."
Neodpověděl na Sasukeho otázku a přešel hned k věci.
"A proč jako?"
Vrhnul na Kakashiho ostrý pohled opovržení.
"Nevyplatilo by se ti to. Přišel bys o vše. I o to nejcennější, o svůj život."
Varoval Kakashi.
"Pf. Co to meleš? Kyuubi je pryč a i kdybych Naruta zabil, tak Kyuubi by zemřel s ním."
Opovrhoval Kakashiho varováním. Ten jen kroutil hlavou a pokračoval ve výkladu:
"Tahle technika je něco jiného, než obyčejné pečetící techniky. Obyčejné techniky uzavřou cizí duši do cizího těla. Ale tahle technika doslova spojí duši symbionta a duši hostitele."
"Něco jako Yamanaka klan jo?"
Přistoupil na Kakashiho hru.
"Když to tak chceš brát, tak jo. Tahle technika udělala z Naruta a Kyuubiho jednu duši. A kdybys Narutovo tělo zničil, nebo jsi samotné Narutově části duše zabránil žít, je to, jako bys odtrhnul pečeť. Kyuubiho duše se stále skrývá za pečetí, avšak za pečetí o mnoho silnější, než ta před ní. Ta pečeť je sám Naruto."
"To není možné! Technika takového tipu by vyžadovala obrovské množství síly!"
Oponoval rozhořčený Sasuke.
"Sasuke, je toho ještě tolik, co se musíš naučit."
Zakroutil hlavou Kakashi.
"Tuhle techniku by zvládnul student akademie."
Sasuke opovrhovavě zakroutil hlavou.
"Tak proč se teda nevyučuje?"
"Pro její slabé využití."
"A kde se ji tedy Naruto naučil?"
"Při svých cestách s Jiraiyou-sama."
Sasuke se usmál.
"Na téhle technice je ovšem jeden protiklad, kvůli kterému se taktéž nevyučuje na akademii."
Sasuke zbystřil.
"Jaký?"
"Duše, se kterou je démonova duše svázána, ji musí udržet vlastní vůlí pod kontrolou. Tohle by studenti akademie při Kyuubiho vůli nedokázali."
"Jinak řečeno, pokud není klec dost silná, zvíře unikne."
"Přesně."
Potvrdil Kakashi.
Sasuke se otočil a počal kráčet ke svému meči. Zvedl jej, otřel od prachu a jiného smetí a zasunul jej do Saya. Pravou rukou si pročísnul černé vlasy, otřepal své otrhané kalhoty a dal se pomalými kroky k odchodu. Kakashi jej pozoroval.
"Nemohu tě nechat odejít."
Varoval jej. Sasuke se pousmál.
"Tak si mě zkuste chytit, Kakashi-sensei."
Prohlásil posměšným tónem a s lehkým zavanutím větru zmizel. Kakashi neváhal a zmizel v oblaku dýmu hned po něm.
"Pokud si to dobře pamatuju, jakože jo, tak to bylo takhle."
Dovyprávěla Mia. Naruto se postavil, svěsil hlavu a zatnul pěsti.
"Naruto, ta technika, kterou jsi použil. Je z repertoáru technik Nayoko klanu."
Poznamenala do prázdna Mia. Naruto nereagoval
"Jak ji mohl Jiraiya-sama znát, když tuhle techniku se učí jen členové hlavní větve klanu?"
"To je teď jedno. Sasuke zesílil. Získal něco víc … něco víc, než je Mangekyou Sharingan. A nejen to. Dokonale ovládá Katon a Raiton. … Ach … Snad jej Kakashi zvládne."
Povzdechnul si a pomohl Mie na nohy. Ta se oprášila a čekala na další jeho instrukce.
"Musíme najít ostatní."
Usnesl Naruto a společně s Miou se vydal do uličky, kde minato bojoval s Orochimarem.

40. kapitola - Staré přátelství zahozeno. Zbývá jen pomsta.

9. srpna 2008 v 17:16 | TerkaZetorka
40. kapitola - Staré přátelství zahozeno. Zbývá jen pomsta.
"Tak, co budeš teď dělat?"
Ksichtil se posměvačně Orochimaru, snažíc se vymanit z Minatových spárů.
"Co budu dělat? Tohle."
Odpověděl Minato a jeho oči se rozžhnuly bodavým světlem.
"Si myslíš, že mě zastavíš tímhle svítícím nesmyslem?"
Opovrhoval Orochimaru, vypláznul jazyk a prásknul jím Minata po tváři. Ozvalo se lusknutí, následně drnknutí kovu o kamennou podlahu chodby a vzduchem proletěl paprsek krve. Minato poodskočil. Po jeho tváři stékaly kapičky krve z oděrku, který mu způsobil Orochimaru svým jazykem. Ten se pomalinku, s kapičkami krve na svém povrchu, zasouval zpět do Orochimarových úst.
"Nebudu lehký cíl, jak sis myslel. Nemám sice své schopnosti, ale to neznamená, že je nemohu získat zpět. S tímhle to dokážu."
Kecnul, popošel tři kroky doprava, nepřestávajíc sledovat Minata, sehnul se a pozvednul něco lesklého a dlouhého.
"Vítej zpět, můj starý příteli."
Pohladil meč svou bílou rukou po jeho ostří a namířil jej proti Minatovi.
"Tak pojď, ty dávno zapomenutá legendo."
Vyzval jej přímo k boji. Minato skřípal zuby a snažil se vymyslet nějakou strategii. Bohužel nejsi sám, kdo nemá své schopnosti. Za ta léta ve tvém vězení, užírán hladem, žízní a vyčerpáním jsem je ztratil. Nebudu teď dumat nad tím, jak jej porazit. Hlavní prioritou je teď zničení, nebo znovuzískání Kusanagi. Nesmí jej mít, když je to jen jeho pouhá napodobenina. Přemýval myšlenky, vytáhnul z pod pláště tři kunaie, spojené provázkem a obtočil si je kolem ruky.
"To si jako myslíš, že mě s tímhle patetickým rádoby vynálezem něco uděláš?"
Otázal se opovrhovavě Orochimaru a švihnul ostřím meče v zatuchlém vzduchu.
"Nepředpokládám, že by tě o zasáhnulo."
Odpověděl Minato, roztočil se v mocný vír a do levé ruky uchopil jeden konec lanka. V tu ránu oproti Orochimarovi vyletěly tři kunaie, pěkně za sebou.
"Tímhle mě nedostaneš, Minato. Takový stupidní útok by odrazil i fracek z akademie."
Kecnul Orochimaru. Odrazil první kunai. Ten se zaseknul do země před ním. Odrazil druhý kunai. Ten se zaseknul do pravé zdi. Odrazil třetí kunai. Ten se zaseknul do levé zdi.
"Pche, dokonalé rozmístění."
Šeptnul si pro sebe Minato a přestal se točit. Pravou rukou opět sáhnul pod plášť a vytáhnul tři krystaly, modrý, bílý a žlutý. Všechny tři hodil proti kunaiům. Jejich velikost pasovala akorát do oček kunaiů, kde se také zaseknuly. Vytáhnul další čtyři drahokamy, červený, zelený, oranžový a černý. Hodil je oproti Orochimarovi. Ten celý natěšený, hleděl na letící krystaly a vůbec nevnímal, co Minato chystá. Krystaly počaly kolem něj kroužit všemi směry. Snažil se je rozbít ostřím Kusanagi, ale ani jednou se netrefil. Drahokamy jakoby samy myslely a věděly, že když se jich Hasaki dotkne, že se okamžitě zničí.
Orochimaru rozzuřeně mával mečem a při tom svým bodavým, hadím pohledem nepřestával sledovat Minata ten se soustředil na svou chakru, která se mu počala shromažďovat na konečcích prstů. Najednou si uvědomil, k čemu se schyluje. To jutsu. Pomyslel si a ponořil se do vzpomínek.
Tahle událost se odehrála před deseti lety, kdy Orochimaru nalezl jeskyni, jejíž údajný název byl stejný, jako název jeho oblíbeného meče, Kusanagi. Stál tam a společně se svými patnácti služebníky sledoval vchod do jeskyně, která se nacházela v hoře, poblíž chrámu v Osake.
"Aaa, konečně. Údajná skrýš Kusanagi klanu. Jejich síla nyní bude moje."
Liboval si Orochimaru a šklebil se do ústí jeskyně.
"Orochimaru-sama, někteří muži se bojí. Z téhle jeskyně jde cítit zlo a smrt."
Strachoval se jeden z vojáků.
"Pošetilí blázni. Nechoďte, jestli se bojíte. Zbabělce nepotřebuju."
Odseknul Orochimaru a vydal se do temné jeskyně. Pět mužů jej následovalo, ostatních deset jen tak ledabyle postávalo před jeskyní a třáslo se strachem.
Orochimaru s chtivým výrazem si to šinul chodbičkami jeskyně, než dorazil na její konec, který byl osvícený třemi svícemi, které byly rozestavěny kolem starého muže, který v rukách třímal tři svitky.
"Zdravím tě starče. Přišel jsem si pro ty svitky."
Orochimarova žlutá očka úplně svítila při pohledu na tři zamotané papíry, které vypadaly jako rolička toaletního papíru.
"Odejděte pryč."
Vyzval je stařec. Avšak Orochimarova tvrdohlavost mu nedovolila odejít.
"Starče, nedělej drahoty a odevzdej mi ty svitky."
Opakoval svůj návrh.
"Odejděte, nebo budete zničeni."
Varoval je stařec ráznějším způsobem. Okolní atmosféra počala houstnout. Orochimarovi se na spánku vyrazila žíla.
"Starče, naposledy ti říkám. Odevzdej svitky, nebo nebudu tak velkorysý a pocítíš, co je to bolest."
Varoval jej Orochimaru a popostoupil krok k muži. Ten povstal a odložil svitky pod sebe. Teprve teď Orochimaru viděl, do čeho je oděn a jak vůbec vypadá. Jeho sněhobílé vousy a vlasy sahaly až na zem a překrývaly tak jeho červený plášť. Prostě kmet.
"Ve svitcích se o tobě píše."
Začal muž úplně z jiného soudku. Orochimaru pozvednul obočí a počal poslouchat dědkovo vyprávění.
"Podle nich jednou přijde Hadí muž a odnese svitky do neznámých končin. Od toho jsem tu já, abych tomu zabránil."
Stařec sáhnul do kapes svého pláště a vytáhnul tři kunaie. Orochimaru i jeho pět mužů se připravilo k boji. Stařec však kunaie hodil na stěny a na zem před Orochimarem.
"Chtělo by to lepší mušku, dědku."
Uchechtnul Orochimaru. Stařec jej však nevnímal a pokračoval dál. Vytáhnul tři drahokamy, které vhodil do oček kunaiů. Následně vytáhnul čtyři drahokamy, které hodil naproti Orochimarovi, a které počaly kolem něj a jeho mužů kroužit.
"O co se tu snažíš, starče?"
Tázal se Orochimaru a snažil se projít skrze míhající se drahokamy, avšak, vždy když chtěl projít nebo proběhnout, jeden z drahokamů jej prásknul takovou silou, že je to málem povalilo.
"Hadí muž musí být poražen jedinou zbraní, která jej může zastavit. A to Hadím bohem."
Blekotal stařec a počal utvářet pečetě. To už však Orochimaru jakýmsi zázrakem uniknul z kruhů krystalů a utíkal napříč chodbami jeskyně.
"To jutsu. Jak jej můžeš znát? Tohle jutsu znal jej strážce tajemství Kusanagi klanu."
Tázal se Orochimaru, snažíc se uniknout z kroužícího vězení, avšak nedařilo se mu, jelikož tenkrát v té jeskyni, měly krystaly větší dráhu a tak neměly tolik možností, kdy Orochimarovi zabránit v úniku. Avšak v tomhle případě kroužily jen okolo Orochimara. Strážce tajemství Kusanagi klanu? Podivil se Minato a vzpomněl si na dědulu, který zemřel v jeho náručí a těsně před smrtí mu předal svitek, popisující jistou událost. Tak proto. Proto jej dal mě. Věděl, co se stane. Ujasnil si a pokračoval v jutsu.
"Protože já jsem další strážce."
Odpověděl orochimarovi na jeho otázku jasným hlasem a počal tvořit pečetě.
"Tori, I, U, Ushi, Saru, Tatsu, Warui." (Kohout, Prase, Zajíc, Buvol, Opice, Drak, Kozel)
Poslední pečetí, která vypadala, jako když se dlaně dotknou v zápěstí a skrčí prsty do sebe, se past aktivovala. Tři drahokamy, zasazené v kunaích se rozžhnuly, každý světlem své barvy a vytvořily chakrový trojúhelník. Rotující Krystaly také počaly svítit svou barvou. Linula se za nimi světelná čára, která postupně utvářela mnohobarevnou kouli kolem Orochimarovi zmatené postavy. Minato se nadechnul a počal vyslovovat slova, po kterých vždy jeden ze čtyř drahokamů vybuchnul:
"Bourei." (???? - duše)
Vybuchnul krystal s červenou barvou. Jeho střepy, které se rozletěly všude kolem, se zaseknuly v chakrovém trojúhelníku, aby náhodou neporanily Minata.
"Hitokage." (???? - duch)
Vybuchnul zelený drahokam. Jeho rozletěvší se střepy se opět zaseknuly v chakrovém trojúhelníku, některé do stěn a podlahy a některé jen tak bezvládně dopadly na zem.
"Byaku." (??? - zlo)
Vybuchnul oranžový krystal.
"Mashin." (??? - ďábel)
Vybuchnul černý krystal. Koule se v tu chvíli rozplynula a po ní a Orochimarovi nezbylo ani smítko.
"Tak. A teď jen zavřít bránu."
Šeptnul si Minato a usilovně držel pečeť kozla. Počal znovu odříkávat další klíčová slova:
"Ookii." (???? - monstruóznost)
Bílý krystal přestal být aktivní. Chakrový trojúhelník se zrušil, avšak poslední dva krystaly stále svítily.
"Isse." (?? - zabíjení)
Modrý krystal přestal svítit.
"Poslední. Vydrž to ještě."
Přemlouval se a z jeho očí a nosu počala téct krev.
"Ken … Ken … Kenkon." (???? - zásvětí)
Vykoktal ze sebe. Poslední, žlutý, krystal přestal svítit. Avšak Minato stále držel pečeť kozla.
"Hisshi." (??? - smrt)
Vydechnul a zhroutil se k zemi.
Hluboce dýchal a zakrvácenýma očima se rozhlížel kolem. Nad ním se počaly zjevovat modře planoucí koule.
"Jdete si pro mne?"
Otázal se jich.
"Ještě ne. Máš zde stále poslání. Dvě třetiny máš. Hledej a najdeš i tu poslední."
Ozvalo se skupinovým hlasem a planoucí koule zmizely i s Minatem.

39. kapitola – Konečný boj mezi Narutem a Sasukem

9. srpna 2008 v 17:15 | TerkaZetorka
39. kapitola - Konečný boj mezi Narutem a Sasukem
"Jak zajímavé. Ještě nedávno jsi mě chtěl přivést zpět do té prašivé vesnice a teď mě chceš zabít. Kde se vzala ta změna?"
"Ty to do teď nevíš?! Není divu! Jsi sobecký parchant, který se stará jen sám o sebe! Byl jsi první člověk, který mě kdy uznal. Byl jsi první člověk, kterého jsem měl rád jako vlastního bratra! Tak proč?! Proč jsi zradil Sakuru, Kakashiho-senseie, celou Konohu a mě?!"
Křičel Naruto na Sasukeho, při čemž se mu napínaly snad všechny svaly na těle, které na neštěstí na jeho hubeném tělíčku nešly až tak zřetelně vidět jako na Sasukeho těle.
"Tak ty chceš vědět proč? … Protože jsem mstitel a vždy jím zůstanu."
Odpověděl rozvážným hlasem Sasuke s menší slova prázdnou mezerou mezi větami a namířil katanu přímo proti Narutovému čelu.
"Sasuke, dokud jsem tě neuviděl na vlastí oči, doufal jsem, že by ses mohl ještě vrátit. Ještě při plnění naší předešlé mise a cestou sem jsem doufal, že se s námi vrátíš. Ale jak jsem uviděl tu zbídačenou vesnici, která se kdysi pyšnila názvem Otogakure no Sato, uviděl jsem, že to již není možné, že Sasuke, kterého jsem kdysi znal, je nadobro pryč, že po něm zbyla jen agresivní a bezcitná troska!"
Křičel stále Naruto, do očí mu vhrknuly slzičky, které v zápětí setřel dlaní. Chvíli setrvával, než se výbuch citů uklidní, když v tom zabral do bot a vrhnul se na Sasukeho. Kunaiem v levé ruce odrazil jeho meč a druhým kunaiem v pravé ruce Sasukeho břicho nabodl na ostří.
"Je konec."
Šeptnul Naruto Sasukemu do ucha.
"Ano, ale s tebou."
Ozvalo se za ním výsměšným hlasem. Naruto otočil hlavu, při čemž nepřestával zarývat ostří kunaie do sasukeho břicha. Za sebou uzřel druhou Sasukeho postavu, běžící napříč místností přímo k němu. Podivil se, ale rychle se bokem natočil k běžícímu Sasukemu a s namířenou levou rukou na něj se připravil k boji. Když v tom jej Sasuke, který stál za ním, jej sevřel v kravatě a počal jej škrtit. Z Narutovi ruky, která svírala kunai v břiše stojícího Sasukeho, se vytrhnul kunai a dopadl na zem se zařinčením. Sasuke jej svíral tak, že Naruto nebyl schopen se bránit. Svíral mu ruce tak, že upustil i druhý kunai, který dopadl vedle toho druhého, který byl celý od krve.
"Raiton: manriki" (???? - bleskový svěrák)
Vyšlo z úst běžícího Sasukeho a druhý Sasuke se proměnil v mrak blesků a obklopil Narutovo tělo. Naruto dostával zásahy malých bleskových proudů, které bodaly jako jehly. Svaly se mu napínaly a pulzovaly, div že neprasknuly.
"Fuuton: Kamikaze!" (živel vítr: Božský vír)
Křikl Naruto na svou obranu. Počal se rychle točit, až vytvořil vír vzduchu, který odnesl Sasukeho bleskový útok do výše a zde se navzájem vynulovaly. Přestal se točit. Pohlédnul na Sasukeho nenávistivým pohledem. Sasuke se s údivem zastavil.
"Zajímavé. Zlepšil ses, ale tohle byl tvůj poslední tah!"
Křiknul Sasuke, znovu se rozeběhl v předklonu, jednou rukou napnutou podél těla a druhou rukou nataženou dopředu, třímajíc katanu, kterou si razil cestu.
"Chidori Nagashi!" (???? - proud tisíce ptáků)
Křikl opět. Kolem jeho meče se objevily blesková proudy, které se kolem ostří točily a pištěly opravdu jako tisíc ptáků. Sasuke mečem proříznul vzduch a švihnul naproti Narutovi. Blesky se uvolnily z ostří a vytvořily bič. Řítily se přímo proti Narutovému tělu. Ten neváhal a počal připravovat protiútok. Pozvednul ruku a se slovy:
"Fuuton: Juuha Shou!" (Živel vítr: Útok bestiální vlnou)
Jí švihnul proti blížícímu se blesku. Od nehtů mu vyletěly čtyři vlny nahuštěného vzduchu, vypadající jako bumerangy. Letěly takovou rychlostí a s takovou ničivou silou, že proříznuly Sasukeho útok na polovic. Tyto dvě polovičky bleskového biče po zásahu letěly každá na jednu stranu a obě narazily do protějších zdí.
"Musím uznat, že ses opravdu zlepšil."
Řekl Sasuke, když doběhnul k Narutovi. Neváhal. Napnul svaly, vyskočil a máchnul mečem, přímo proti Narutově hlavě. Zařinčel kov. Naruto Sasukeho útok opět odvrátil, tentokrát kunaiem v levé ruce, který stihnul zvednout ze země. Sasukeho katana se do kunaie zasekla tak, že jej málem rozpůlila. Sasuke trhnul rukou zpět a vytáhnul ostří svého meče z ostří kunaie. Zasunul katanu zpět do pouzdra a pokračoval v útočení. Ohnal se a chtěl Naruta prásknout do břicha. Avšak ten jeho útok zneutralizoval. Upustil zničený kunai zpět na zem, levou rukou uchopil Sasukeho zápěstí a směr rány odvedl od svého těla. Následně se ohnal pravou rukou a plnou silou prásknul Sasukeho do břicha. Tomu se vyvalily oči z důlků, nadmuly se mu líce a následně vyplivnul několik kapek krve, které dopadly na Narutovu hruď. Sasuke syknul bolestí. Reakční síla, která následovala po úderu a ukotvení jeho zápěstí, které držel Naruto, způsobily, že se jeho levá ruka vykloubila jak z ramene, tak i z lokte. Zápěstí se ze spárů Narutovi dlaně vysmeknulo a Sasuke letěl. Letěl tak daleko, že vrazil do zdi místnosti, která byla od nich vzdálena asi třicet metrů.
Naruto, celý udýchaný, hleděl zlostným pohledem na Sasukeho, jak se snaží vymotat ze sutin rozbité zdi.
"Zlepšil ses."
Podotknul opět Sasuke, když se pokoušel postavit na nohy. Vykašlal další doušek krve. Tentokrát jejich pád zarazila popraskaná kamenná podlaha.
"Ano, zlepšil. Konoha to potřebovala."
Vydychoval hluboce Naruto.
"Přestaň mluvit už o té pošahané vesnici! Nic nechápeš! Oni mi zavraždili rodinu!"
Řval Sasuke a vzteky se opět vrhnul na Naruta. V mžiku byl znovu u něj. Popadl jej kolem krku a počal jej plnou silou škrtit.
"Chidori Nagashi!"
Křiknul. Z jeho paží se vyhrnul silný proud elektrické energie a vrhnul se na Naruta. Ten se počal svíjet v ohromných křečích a nemohl popadnout dech. Sasuke stisk Narutova krku svíral čím dál tím více. Zarýval prsty do Narutovi kůže, až z ní tekla krev a pumpoval do něj dávky elektřiny. Kolem se rozlinul zápach. Zápach Spáleného masa. Narutova kůže se počal pálit od procházejících elektrických výbojů. Nemohl ani křičet, jak mu Sasuke svíral krk a jak mu vypovídaly veškeré svaly v těle. Zápach pálenehé masa zčeřil další zápach. Tentokrát zápach pálící se látky. Narutovi kalhoty se počaly pálit. Doslova na něm počaly hořet. Další zápach se vmísil do shluku nechutných pachů. Tentokrát to byl zápach pálících se Narutových vlasů. Kroutily se v horku, které se neslo s elektrickými paprsky. Jeho kůže byla, čím dá tím více spálenější a Sasuke nepřestával škrtit Narutův krk a vodit do něj elektrický proud. Naruto pobral poslední zbytky síly, kterou mu ještě bolest dovolovala uvolnit. Popadl Sasukeho ruce a urputně se snažil soustředit na chakru než na bolest. Oči se mu už z nedostatku kyslíku a díky elektrickému proudu počaly obracet vzhůru, osmdesát procent kůže již měl spáleno až na maso. I přes to mu jeho vůle nedovolovala prohrát. Zapomněl na bolest, zapomněl na minulost, zapomněl na přátelství. Oči se mu vrátily do původní polohy, avšak neměly stejnou barvu. Byly rudě červené a zornice měla tvar malé, černé štěrbiny. Pálící se nehty se zašpičatěly a vyrostly. Praskající zuby taktéž změnily tvar a zašpičatěly se. Pevně uchopil Sasukeho za zápěstí.
"Vypadni!"
Křiknul démonským hlasem, i když neotevřel spečená ústa a z dlaní se mu počala ronit červená chakra, která obalila Sasukeho ruce. Sasuke jen zuřivě sledoval pálící se Narutovo nahé tělo, když v tom jej něco odhodilo takovou silou, že znovu vrazil do kamenné zdi. Tentokrát tak, že jej kompletně zasypaly drobné sutiny žulovitých a železobetonových kamenů a cihel. Narutovo zohavené, nahé tělo se bezvládně sesunulo na kamennou podlahu. Pod ním se okamžitě objevila louže krve. Z jeho dlaní stále prýštila démonní chakra, která jej pomalinku obalovala. Hledíc na hromadu sutin, která se po chvíli počala hýbat, hluboce dýchal. Zavřel oči. Ponořil se do své mysli, do své duše. Na popáleném břiše se objevila černá pečeť. Naruto se objevil v jiném světě. Ve světě, který se nacházel v něm. Ve tmavém světě, kde se skrýval ten nejhorší démon, kterého kdy Matka Země potkala.
"Naruto-chan, nebraň se mi."
Ozval se strašlivý hlas v Narutově hlavě.
"Už nikdy."
Odpověděl po chvilce Naruto, otevřel znovu oči a ještě jednou pohlédl na Sasukeho, který se celý dodraný drápal ze spodu sutin, které už pokrývaly jen jeho nohy.
"Už nikdy mě nebudeš ovládat."
Řekl si v hlavě a zavřel oči.
Najednou se ocitl ve velké, temné místnosti plné neznámé tekutiny, kterou se prolínalo křivící se světlo svou velkých hořících pochodní, které vysely po boku obrovské kovové brány, zapečetěné polo roztrhnutou žlutou pečetí, jenž se nacházela na zámku oné brány.
"Naruto-chan, ty mě odmítáš? Nechceš mě? Nenávidíš mě? Kde jsou ty časy, kdy jsi mě žádal o pomoc? Kde jsou ty časy, kdy jsem ti propůjčoval svou mocnou sílu? No, řekni. Kde jsou ty časy? Kde jsou ty nádherné časy, kdy jsme spolu ničily tvé nepřátele?"
Zahrňoval Naruta, stojícího před obrovskou branou, otázkami hlasitý temný hlas.
"Jsou pryč. Už tě nepotřebuji."
Odpověděl Naruto a vznesl se před pečeť, která slepoval bránu přesně v její polovici, kde se také nacházel obrovský zámek. Za bránou se otevřely dvě velké, rudo černé oči a vycenily se bílé zuby, ostré jako břitva.
"Co to děláš?"
Pousmál se démon.
"Končím s tebou."
Dodal Naruto a vztáhnul ruku nad pečeť. Měl jsi pravdu, Fukusaku, ty starej žabáku. Je to můj úděl, stát se jeho následovníkem. Pomyslel si Naruto a prsty odebral pečeť. V ten okamžik se brána rozletěla.
"Ty hlupáku! Víš, co jsi teď udělal?! Vypustil jsi to, co může zničit celý svět!"
Křičel Kyuubi a v podobě nahého muže se zrzavými, dlouhými vlasy, rudýma očima, dlouhými nehty a devíti ryšavými, chlupatými ocasy vyběhl ven z klece. Tohle byla podoba, kterou na sebe Kyuubi bral ve svém životě jen velmi zřídka. Bral ji na sebe jen tehdy, když se chtěl smísit s obyvateli určitého místa, které stejně dříve nebo později zabil.
"Ne, nevypustil."
Šeptnul Naruto a ponořil se do vzpomínek, kdy byl na cestách s Jiraiyou.
Seděli společně na břehu maličké říčky, bylo to v době, kdy už byli rozhodnuti se vrátit do Konohy. Kolem vlál jemný vánek a pohyboval listy trávy, která se rozléhala všude, kam jen lidské oko dohlédlo. Hmyz a ptáci poletovaly nad trávou a čvachtající říčkou, která se přes drobné kamínky linula jako jemný sametový šátek. Naruto, jen v oranžovo bílých plavkách, se opaloval na letním slunci a cákal nohama v průzračné vodě. Jiraiya podřimoval vedle něj a vychutnával si vzduch rajského místa. Když v tom spustil, velice vážným hlasem:
"Naruto."
Oslovil jej prve. Naruto se na něj otočil a pohlédl do jeho stařecké tváře, která jako vždy vypadala velmi přátelsky.
"Už jsi celkově dospěl. Jak fyzicky, tak co se týče zkušeností. Zítra se vrátíme do Listové a já už nebudu mít čas ti tohle vysvětlit, tak mě pozorně poslouchej. Nebudu to opakovat."
Vyslovil Jiraiya hlasem, zahaleným lehkou rouškou tajemna. Naruto na jeho vyzvání kývnul, vytáhnul mokré nohy z vody, otočil se k němu, posadil se na turka a pozorně poslouchal.
"Tohle jutsu, které ti teď svěřím …"
Naruto zpozorněl, očka se mu rozzářila a sledoval Jiraiyovu ruku, jak sahá do pravé kapsy na kalhotách.
" … je jutsu velmi lehké podstaty. Je tak lehké, že by se jej mohli vyučovat studenti na akademii, avšak pro jeho malé využití se nevyučuje."
Dokončil úvodní proslov, z kapsy vytáhnul šedavý svitek, omotaný kolem černé roličky. Strčil jej do Narutových nastavených rukou a čekal jeho reakci. Naruto svitek chvíli pozoroval a pak jej rozevřel. Avšak na papíře nic nebylo.
"Proč mi dáváš prázdný svitek?"
Tázal se nechápavě a svitek znovu smotal. Jeho nadšení v tu ránu vyprchalo a on už jen čekal, co z Jiraiyi vypadne.
"Ano, teď je prázdný, ale až nadejde čas, jeho obsah se zjeví."
"Tak k čemu teda ten svitek slouží?"
Sypal ze sebe nedočkavostí, která se se slovem "zjeví" znovu objevila, jednu otázkou za druhou.
"Je to svitek, který ti pomůže na dobro ovládnout Kyuubiho. Jeho duše se spojí s tvou a budete jako jeden."
Naruto se nadechoval na další otázku.
"Proč je to tak lehké jutsu, žeby se mohlo vyučovat i na akademii?"
Doplnil jej Jiraiya. Naruto jen kývnul a hltal každé Jiraiyovo slovo, jakoby to byl ten nejsladší pamlsek.
"Protože vše je ukryto v tomhle svitku. Je to svitek, který se při otevření pečetě sám aktivuje a vykoná dílo za tebe. Avšak, lze použít jen jednou. A jakmile jej použiješ a jutsu bude dokonáno, musí hostitelova mysl a vůle udržet simbiontovu mysl a vůli uvnitř sama sebe. Tím se z něj stává rozdvojená osobnost. Avšak ne na dlouho. Dříve nebo později jedna z vůlí vyhraje nad druhou a mysl silnějšího pohltí mysl slabšího. Tím pádem tělo připadne silnější mysli. Tohle je také důvod, proč se tohle jutsu nevyučuje na akademii. Mladí a nezkušení ninjové nemají ještě takovou vůli, aby simbionta udrželi stranou od své mysli. Ale v principu je to naprosto banální jutsu."
"OK, OK, ale k čemu mi to bude?"
Tázal se dál Naruto po Jiraiyově vysvětlení.
"Už jsem ti to řekl. Přijde čas, kdy si budeš muset vybrat mezi svou silou a silou Kyuubiho. A jak tě znám, nebudeš toho schopný. Tohle je řešení, které odloučí Kyuubiho od tvé vlastní mysli, ale nechá ti k dispozici pozůstatky jeho síly."
Pousmál se Jiraiya. Naruto se zamračil a uschoval svitek do batohu.
"Co tím myslíš, nevypustil?"
Tázal se Sasuke, když v tom jej odhodil obří chakrový ocas, který vystupoval z pečetě na Narutově břiše. Vrazil opět do hroudy kamení. Urychleně se sebral, postavil se na nohy a Sharinganem se zaměřil na Narutovu pečeť, ze které šlehaly další a další ocasy, které odíraly stěny a strop místnosti.
"Co to sakra děláš? Chceš nás všechny zabít?"
Šeptal Sasuke a tiše sledoval, jak se liščí démon dere ven.
"Uchiha. Je venku? Bude mou první objetí."
Kyuubimu se sbíhaly sliny, když vycítil chakru, která vycházela z aktivovaného Sharinganu.
"Nebuď si tak jistý."
Odmlouval Naruto. Kolem něhož se už točil list svitku.
"Jak? Jak jsi jej sem dostal?!"
Řval Kyuubi a zastavil se přímo před Narutem, který na něj svýma modrýma očima a posměšným výrazem hleděl a v duchu se smál jeho beznaději.
"Ty sis asi nevšimnul, ale jak jsem upouštěl své věci na zem, otevřel jsem ten svitek. Celou dobu jsem tohle plánoval. Jen jsem vyčkával, kdy otevřeš své oči. Nebudeš se plést do mých záležitostí. Nebudeš se plést do mého života. Už totiž nebudeš vůbec. Tvá role v téhle hře skončila."
Kyuubi se počal smát.
"Ty si vážně myslíš, že tohle ubohé jutsu mě zastaví?!"
Opovrhoval nad Narutovou snahou.
"Ne, nemyslím."
Oponoval Naruto nad Kyuubiho drzostí. Kyuubimu zmizel úsměv z tváře.
"Já to vím."
Rozvinutý svitek se přestal točit kolem Narutova těla a dopadl před něj. Rozvinul se celý a vytvořil kolem Naruta a Kyuubiho kruh, ze kterého se následně vztyčila fialově průsvitná stěna, vypadající jako fialový závěs z průsvitného hedvábí.
"Blázne."
Dodal Kyuubi a pokusil se utéci skrze stěnu. Nepovedlo se mu to. Narazil do ní a odrazil se zpět na místo, z kama vyběhnul. Kruh se počal zmenšovat. Jeho hranice už byla u těl Naruta i Kyuubiho.
"S bohem."
Dodal Naruto a stěna přešla skrze jeho tělo. Po něm nezbylo nic. Vypadalo to, jakoby jej stěna pohltila.
"Cože?! Žádný s bohem!!! Já se nenechám porazit takovýmto jutsu, které zvládne usmrkaný student! Naruto!!!"
Řval Kyuubi do té doby, než kruhové vězení dorazilo až k jeho tělu, které následně potkal stejný osud jako Naruta. Obrovská klec, která držela Kyuubiho v zajetí po sedmnáct let, se rozpadla v prach a temné okolí se mžikem oka změnilo na bílý prostor nekonečné prázdnoty.
Sasuke nevěřícně hleděl, co se děje s ocasy, které vystupovaly z Narutovi pečetě. Jeden po druhém mizely ve fialovém světle a stahovaly se zpět do Narutova těla. Všude kolem létaly fialové paprsky a svíjící se ocasy. Najednou byl klid. Urputné zápolení ocasů ustalo a všechny se vrátily zpět do Narutova těla i s fialovými paprsky. Sasuke deaktivoval Sharingan. Krůček po krůčku se vydal k Narutovu ležícímu, nahému, popálenému tělu. Došel až k němu a dlouze se na něj zadíval.
"Blázne."
Prohodil pohrdavým hlasem. Když v tom se jeho pohrdavá tvář změnila na překvapenou. To z toho důvodu, že Narutovi široké popáleniny se počaly hojit. Objevovala se kůže, rostly vlasy, nehty, chloupky. Co to sakra je? Naruto, co jsi to ze sebe udělal? Tázal se sám sebe Sasuke a nevěřícně hleděl na jeho hojící se tělo.
Proces hojení byl u konce. Před stojícím Sasukem, který měl zlomenou ruku a mnohé oděrky na těle, se zjevila zcela čistá, neponičená a hlavně nahá postava Naruta. Na jeho břichu se nacházel znak. Nebyl to však znak, který zvýrazňoval pečeť Shiky Fuujin. Vypadal z daleka jinak. Jeho tvar připomínal Kyuubiho oko, ověnčené plameny, které zasahovaly v jednotlivých erupcích až na Narutovi záda, žebra a jeden dokonce až na jeho koleno a oblasti třísel. Zrůdo. Pomyslel si Sasuke, odstoupil a sprásknul ruce v pečeť psa.

38. kapitola - Vyřizování starých účtů!2 část

9. srpna 2008 v 17:15 | TerkaZetorka
Křičela dál na muže, který zhrouceně hleděl na Miu, která s hrůzou v očích a přiklopenými ústy se snažila dostat z Moujiných spárů.
"Kdybych tu nebyl já, nebyly byste tu ani vy."
Odpovídal muž.
"Na nic jsem se tě neptala!"
Křičela dál Naku.
"Mio, nenech se od nich ovlivnit."
Upozornil muž s černými, na krátko ostříhanými vlasy a vzedmul se proti Naku. Ta jej v tom okamžiku propíchnula svým mečem. Muž se zatnul a zíral Naku přímo do jejích zkrvavených očí.
"S bohem, Chichi. Zemři sladce." (? - otec)
Vyhrkla chladně Naku, oblíznula si krev ze svých rtů a mrtvolu svého otce odstrčila z ostří svého meče.
"Otousan!" (???? - tatínek)
Vymanila se Mia z Moujiných spárů a běžela k mrtvému tělu svého otce. Klekla k němu a počaly se jí z očí ronit slzy jako perly.
"Jsi slabá, Mio."
Přerušila její truchlení nemilosrdná Naku.
"Zemřel, protože si to zasloužil. Děláme to pro dobro našeho klanu. Děláme to pro tvé dobro."
Mluvila jí do duše. Když v tom se rozevřely dveře a v nich stála ženská postava s fialově žhnoucím bičem.
"Vidím, že jsem udělala chybu, když jsem k vám, elitní jednotce Nayoko klanu Kuroitenshi, přidělila Miu. Zabili jste všechny její členy, kromě Mii. Předpokládám, že ta měla být teď na řadě, avšak na řadě pro totální odstranění z kuroitenshi jste teď vy dvě!"
Křikla žena.
"Okaasan, ne!" (???? - maminka)
Křičela Mia.
"Zmlkni ty blbý spratku!"
Umlčela ji Naku tvrdým napomenutím a otočila se k nově příchozí.
"Haha, tebe nechceme zabít. Nelez nám do cesty." (? - matka)
Navrhovala Naku, avšak Ayame neodpovídala a počal jednat. Švihnula bičem. Oči se jí rozzářili fialovou barvou, avšak místo klasické pečetě Nayoko klanu se jí v očích zjevil znak Jing Jang.
"Pochybila jsem, když jsem ovlivnila pečetění, Tenshi akuma neměly být nikdy osvobozeni. Nejste už mé dcery, nejste už členky Nayoko klanu, nejste nic, protože vás postihne ten nejtvrdší trest, jaký koho kdy v Nayoko klanu potkal. … Nayoko no jutsu!" (?? ??? - andělé démonů)
Vyřknula ortel. Zornice se jí počala divoce točit a vedle ní se zjevily dvě nové postavy, dva muži.
"Bourei, Hitokage, uvězněte jejich duše a Tenshi akuma znovu uvězněte do podsvětí." (????, ???? - obě znamenají duch)
Dva muži, tvořeni pouze ze tmy se vrhnuli na Mouju i Naku.
"Kyuusu kuro hana." (???? ?? ?? - klec černé květiny)
Ozvalo se od Mouji a oba dva muži zmizeli v její dlani. V tu ránu se obě vrhnuly na ayame a počali s ní bojovat. Mia se skrčila v koutu místnosti a zděšeně pozorovala pohyby, které pomocí měsíčního světla vrhaly stín na papírovou stěnu. Je to jen sen, je to jen sen. Přesvědčovala sama sebe, až nakonec doopravdy usnula.
Probrala se až ve své posteli. Protřela si oči a zbrkle se posadila. Rozhlédnula se kolem a uviděla ayame, jak vedle ní sedí.
"Okaasan!"
Vrhnula se na ni a objala ji.
"Měla jsem zlý sen."
Oznámila. Ayame, celá zdrcená ji taktéž objala.
"Já vím, Mio."
Vydechla.
Příští den si Miu Ayame vzala na bojiště a tréninkové centrum klanu Nayoko…
"A se slovy … Mio, na tomhle tréninku závisí tvůj budoucí život, mě začala trénovat. Přišli jste o vše. A to jen kvůli tomu, že jste chtěli moc."
Ukončila příběh Mia a deaktivovala svou pečeť. Mouja na ni se zlostí v obličeji hleděla a když si Mia ke konci oddechla, plivnula jí od obličeje sliny plné krve. Mia zavřela oko, na které plivanec dopadl a rukávem jej setřela.
"Jak myslíš."
Poznamenala, lehce vstala a vydala se dál polozavřenou chodbou.
"Zemři sladce, tak stejně, jako můj otec."
Opakovala přání, které vyřknula Naku, když vraždila jejího otce.

38. kapitola - Vyřizování starých účtů!1 část

9. srpna 2008 v 17:14 | TerkaZetorka
38. kapitola - Vyřizování starých účtů!
Slizká slina dokápla na prašnou zem. V tom okamžiku se třiceticentimetrový nafialovělý jazyk zasunul zpět za bílé rty. Žluté oči s černou štěrbinou uprostřed se podívaly na slinu plnou vodou nasáklého, vlhkého prachu.
"Už dlouho po tobě nikdo nechodil, co?"
Tázal se pobledlý Orochimaru svého bývalého sídla, opírajíc se bílýma rukama o kovová, prorezlá vrata.
"Sasuke nejspíš z místnosti nevychází moc často."
Ozval se hlas za Orochimarovými zády. Ten otočil hlavou dozadu a pohlédl na postavu na půl zahalenou ve stínu a na půl osvícenou světlem pochodní, které visely na stěně, každá z jedné strany brány.
"Ach, to jsi jen ty. Dlouho jsme se neviděli."
Řekl Orochimaru s úšklebkem a za otáčení se k osobě nenápadně z rukávu vysunul kunai a uchopil jej do ruky.
"Orochimaru, máme spolu nevyřízené účty."
Šeptnula osoba a v temném stínu se rozžhnuly dvě malé kuličky palčivým bílým světlem ve výšce očí. Orochimaru se šíleně usmál. Žlutavé očka mu vyjela z důlků a z úst se opět vyvalil jeho hadí jazyk.
"Dlouho ten jazyk plazit nebudeš."
Šeptnula znovu mužská osoba ve stínech a vedle jejích osvícených nohou se zablesknula stříbrná čepel katany.
"Znáš ten meč?"
Orochimarovi se z rázu na ráz změnil výraz na překvapený.
"Kde jsi jej vzal? Kusanagi byl zlomen."
"Řekněme, že mi jej daroval přítel."
Uchechtl spiklenecky a namířil meč Orochimarovi přímo na hlavu. Světlo z jeho očí se v meči odráželo jako v zrcadle a osvěcovalo zdí chodby.
"Teď tě zničím tvým vlastním bohatstvím, sloučeným s mým uměním."
Jakmile dořekl tuhle větu, meč se rozzářil. Osvítil jeho obličej a zbytek chodby.
"Čiň, jak chceš. Ale jedním si buď jistý, nebudu lehký cíl, když jsi mě stál poslední zbytky síly, Minato."
Upozornil Orochimaru a postavil se do pózy, připraven k boji
"Už nebudeš trápit duše. Už nebudeš ničit těla. Už nebudeš komplikovat životy. Protože už nebudeš vůbec."
"Pche, tak si pojď a znič mě."
Pohrdnul Orochimaru nad Minatem, který se na něj v zápětí vrhnul.
Orochimaru vystrčil svůj kunai a razil si s ním cestu, jako nosorožec svým rohem. Jakmile se k sobě dvě mužské postavy přiblížily, chtěl Orochimaru Minatovi podříznout krkavici, avšak ten jej zastavil pomocí Kusanagi. Pravou rukou jej blokoval a levou rukou jej popadl za jeho volnou levou ruku.
"Běžte!"
Křikl. V tom okamžiku se z temnoty chodby vynořily čtyři postavy, prorazily zrezlá vrata a vnikly do místnosti. Byl to Naruto a Rin, Hinatou a Ayame.
Zatímco Hinata s Rin, v čele s Ayame běželi po okraji kulaté, rozlehlé místnosti, vyrobené z kvalitní žuly, tak Naruto se zastavil několik metrů za vchodem.
"Sasuke."
Šeptnul si.
"Sasuke!"
Křikl následně a vyběhl napříč místností k vystouplému osvícenému, kamennému křeslu, před níž stál mladík, oděný do bílých kalhot, černé rozepnuté vesty, která odhalovala jeho vypracované tělo a modrým pláštěm, jenž vysel přes jeho ramena. Naruto, konečně sis pro mne došel. Pomyslel si. V očích se mu zjevil Sharingan, vypadající jako znak pro bio odpad.
"Běžte! Tohle si musím vyřídit sám!"
Křiknul na dívčí skupinku, která jej sledovala, jak běží napříč místností. Ayame kývnula. Dávej na sebe pozor. Pomyslela si, pohlédla doprava a uzřela dveře.
"Tam!"
Křikla a okamžitě i se svými společnicemi se tam vydali.
Naruto běžel. Už byl skoro u sasukeho, když v tom mu z rukávu vyletěl kunai. Zuby mu skřípaly, v očích se odrážel zlostný pohled, hnaný nenávistí. Sasuke samozřejmě neváhal, sáhnul pod plášť a vytasil proti Narutovi svou ostrou katanu. Ozvalo se zařinčení kovu. Čepel katany se zasekla do čepele kunaie. Naruto, celý udýchaný, našlápnutý pravou nohou na první ze třech schodků, vedoucí Sasukeho trůnu, rozzuřeně probodával Sasukeho pohledem a třepajíc oběma rukama s kunaiem, se snažil přemoci Sasukeho fyzickou sílu. Sasuke na Naruta hleděl ustaraným pohledem, v rukách třímal rukojeť své katany a silou tlačil Naruta zpět.
"Konečně tě dostanu. To, co jsi udělal Listové, to ti nikdy nezapomenu. Nejsi můj bratr. Jsi zrádce. A já lovec, co tě loví."
Vychrlil ze sebe Naruto a hluboce dýchal. Sasuke mu neodpovídal. Jen se na něj ustaraně díval a sledoval, jaks e utápí ve vlnách nenávisti.
"Konečně víš, jak jsem se cítil."
Šeptnul.
"Cože?! Co jsi říkal ty patetická zrůdo?!"
Provokoval jej Naruto.
"Naruto, tolikrát jsme spolu bojovali. A tolikrát to skončilo tím, že jsem byl rozhodnut tě zabít, naneštěstí jsem tak neučinil. Avšak tentokrát, tentokrát je to jiné."
Vychrlil ze sebe Sasuke, zabral do katany a odhodil Naruta. Zasunul svůj meč do pochvy, která se skrývala na jeho zádech, pravou rukou popadl límec pláště a levou vestu. Přímým tahem od sebe strhnul oba dva kusy oblečení ze svého těla. Objevilo se jeho tělo v celé své kráse. Kolem břišních svalů, na kterých světlo tvořilo stíny, které vylepšovaly jeho vzezření, byly opásány dva černé pásy, jenž na zádech držely pochvu katany u těla.
"Boj muže proti muži. Konečný souboj."
Navrhnul Narutovi. Ten neváhal a postavil se. Levou rukou si stiskl zařízení na své pravé ruce, které automaticky vsunulo kunai zpět do svého zásobníku. Poté si levou rukou odepnul suché zipy, které zakrývaly zip od bundy. Pravou rukou lehkým tahem od krku po pas rozepnul oranžovou bundu, která se následně zmuchlala na zemi. Objevilo se tenké tělo, obepnuté bílým nátělníkem, který si Naruto také neváhal svléci. Na obou pažích byl vidět tvrdý trénink. To jizvy po řezných a tržných ranách a vypracované bicepsy a ramena to dokazovali. Břicho měl ploché, s lehkými náznaky takzvané vánočky. Ne jako sasuke. Ten měl na břichu i rukách nádherně viditelné svalstvo, protínané vystupujícími žilami převážně na pažích.
"Poslední boj. Na život a na smrt. Neodejdu, dokud jeden z nás nezemře."
Řekl Naruto a znovu spustil mechanizmus na své pravé ruce, který opět vysunul černý kunai, který Naruto pevně uchopil do dlaně. Sasuke také neváhal a znovu sáhnul pro svou katanu.
V bývalé Zvučné bylo prázdno. Zbořené domy, polámané stromy a mrtvá těla. Tohle byl nynější obraz. Avšak, nebylo to všechno. Směrem k východní bráně se země najednou vyzdvihla a vytvořila obrovskou fontánu písku, kamení a dřeva. Byl to neuvěřitelný výbuch, který šel z podzemí onoho torza Zvučné. Vynesená zemina a suť opadly a odhalily obrovskou díru pod bývalou východní branou.
"Dostala jsem tě."
Šeptnula vítězoslavně mladá dívka, jejíž nohy byly zavaleny obrovským balvanem, který kdysi přidržoval střechu východní brány. Z úst a těla jí mohutně vytékala krev.
"Dostala jsem tě a nyní se mi dostane odměna."
Povídala si stále sama pro sebe.
"Jsi si tím tak jisté, že jsi ji dostala?"
Ozval se démonský hlas. Na kameni se zjevil muž s kostěnými křídly, vypadající jako chodící mrtvola, oděná do starého pytle od brambor.
"Aaa … Mouja tenshi, pomoz mi, prosím." (???? ??? - anděl Mrtvých)
Žádala žalostně, podávajíc muži svou nezlomenou pravou ruku.
"Ty žádáš o pomoc?… Mě?"
Tázal se jí udiveně Mouja tenshi a sklopil do teď roztažená kostěná křídla.
"Ano, žádám tě o pomoc."
Přiznávala Mouja a slzičky, stékající po její tvářičce, se jí mísily s krví, která na ní přistála.
"Víš, co znamená tvé jméno. Je na čase, aby ses přidala mezi nás." (Mouja -???? - mrtvý)
"Ale já nechci zemřít."
Žadonila stále Mouja.
"Použila jsi veškerou mou sílu. A jakmile použiješ veškerou sílu svého démona, záleží pouze na něm, jestli tě opustí nebo ne. Já se rozhodnul. Nechávám tě zemřít, abych mohl žít já."
"Sobče. Ale stále mám tohle."
Mouji se na tváři zjevil náznak naděje. Vyhrnula si roztrhané tričko. Odhalila své pohublé bříško, které zdobil nádherný zelený kámen, zasazený v jejím pupíku.
"Tohle? Ty si myslíš, že mě to může zastavit?"
Vysmál se jí Mouja tenshi, slezl z kamene a kleknul si vedle ní. S jistotou popadl kámen a vytrhnul jej Mouji z břicha, které v tom okamžiku počalo krvácet. Mouja se přes ukrutnou bolest usmála.
"Skončil jsi. Vezmu tě s sebou."
"Cože?"
Podivil se Mouja ¨tenshi a pohlédl na pravou ruku, v níž třímal zelený kámen. Ruka pomaloučku uhnívala a rozpadala se.
"Tohle jsi nevěděl, co? Ty zmetku! Tohle je pojistka Nayoko klanu, kdyby se implantát vzbouřil. Tohle tě vrátí zpět do světa, ze kterého jsme tě povolali. Do světa bolesti a strastí. Do světa, kde není soucit, ani láska, ani pos*aná naděje."
Vyjekla na něj Mouja a hluboce se zasmála za mohutného vykašlávání krve.
"Zemřeš i tak."
Bránil se Mouja tenshi, který už rozpad jeho těla nemohl zvrátit, jelikož již celá ruka byla na druhé straně.
"Ale zemřu s vědomím, že jsi pryč. Zemřu s vědomím, že jsem volná. Zemřu svobodná!"
Křikla na něj Mouja, když v tom se kámen, který ležel na jejích nohách, odvalil pryč.
"Ippenakuma, zařiď, prosím tě, aby se již nedostal z cely démonů." (???? - démon přeměn)
Ozval se hlas, o kterém si Mouja myslela, že jej již nikdy neuslyší.
"Mio?! Ty žiješ?!"
Křičela na dívku, jenž měla stále rozdělanou polovinu druhého stupně pečetě Nayoko klanu. Avšak, nebyl to šťastný výraz. Byl to spíše překvapený výraz s příměsí zlosti. Mia Moujin hlas nevnímala a čekala, až se její démon připraví. Křídla se jí rozpadla, avšak linky na kůži, podoby kombinace rozrůstajících se větví, znaku pro proudící vzduch, náznaku plamene a vlnek, zůstaly. Natáhnula levou ruku směrem k Mouja tenshi. Dlaň se jí rozevřela. Vyrostla na ní černá růže a v jejím středu černý drahokam.
"Kyuusu kuro hana." (???? ?? ?? - klec černé květiny)
Šeptnula. Černý drahokam se zalesknul a vyletěly z něj tři plynné pásky, vytvořené jakoby z černé mlhy. Omotaly se kolem Mouja tenshi, ten počal řvát a zmítat se všemi směry. Svíjel se, křičel, nadával, avšak nic mu nepomohlo v neodkladné zkáze. Když v tom, najednou bylo po všem. Mouja tenshi byl pryč, rozpadl se v prach, který byl vsát do květiny, plynné pásky se vrátily zpět do krystalu, černá růže se zavřela a Miina dlaň společně s ní. Mia přiblížila pravou dlaň k obličeji a stiskla ji v pěst. Vztyčila ukazovák a prostředník s úmyslem soustředění chakry.
"Shuujin no jutsu" (????? - jutsu vězně)
Šeptnula znovu. Místností se rozlehl obrovský křik, který vydával snad sám Ďábel.
Mouja hleděla na Miu a nevěřila svým očím. Uzavírání démonů? Tohle je technika třetího stupně. Děsila se i v sobě samé.
"K … Kde ses to naučila?"
Tázala se koktavě. Mia k Mouji přišla blíže a posadila se na to samé místo, jako před ní Mouja tenshi. Opřela se o kámen a naklonila hlavu k mouji, která už sotva dýchala.
"Stejně tě už bohužel nezachráním, tak ti to povím."
Řekla Mia. Mouja v tu ránu zapomněla na bolest a stala se jedním velkým uchem, které hltalo každé Miino slovo.
"Když jste odešli …"
Počala Mia vykládat a ponořila se do vzpomínek.
V Konoze byla právě zima. Všichni se procházeli v kožešinách, kabátech a čepicích a snažili se neodhalovat ani jednu část svého těla pro mrznoucí vzduch. Byla to právě ta zima, která se odehrávala před šesti lety. V tu dobu bylo malé Mie pouze devět let a již čtyři roky žila u svého strýčka v jeho domě. Seděla na parapetu okna a dívala se na padající sněhové vločky, které vypadaly jako bílý samet. Znuděným pohledem, který z části zakrývaly ještě nezapletené, dlouhé, černé vlásky, sledovala procházející lidi.
"Mio, proč si nejdeš ven hrát?"
Tázal se jí starostlivě strýček, který byl starší kopií Leea za mlada, když právě dočistil kunaie, jenž leželi na konferenčním stolku, který, společně s gaučem, skříněmi a koberci, vyplňoval strýčkův obývací pokoj.
"Protože čekám na mámu. Dneska mám první misi s aneki." (?? - starší sestra/sestry)
Usmála se Mia a otočila se na strýčka.
"Ojisan, nevíš, kdy přijde?" (???? - strýc)
Tázala se starostlivě a hodila na strýčka andělíčkovská očička.
"Mio, víš, že s tvou matkou nemám žádný spoj. Nevím, kdy přijde, nevím dokonce ani, kde je."
Odpověděl smutně a přesunul se za Miou k oknu. Opřel se o parapet ze smrkového dřeva a podíval se ven z okna.
"Ale neboj, Juushimai - san jistě dojde. Když ti to slíbila." (?????? - sestřenice)
Hodil na Miu bezstarostný usměv. Mia mu jej opětovala a seskočila z parapetu. Byla asi tříčtvrtinová, co strýček.
"Jdu se najíst. Zajdu si do Ichiraku Ramen pro něco k jídlu."
Oznámila a nastavovala ručku směrem ke strýcovi. Ten se pousmál, sáhnul do kapsy svých tmavě zelených kalhot a vytáhnul peněženku v podobě malého pytlíčku na brambory. Se slovy:
"Tady máš a taky mi něco přines."
Položil do Miiných ruček pár Jenů a prohrábl jí vlásky. Mia stisknula dlaň s penězi a hopsavými krůčky odešla na chodbu, kde na věšáku visel její červený, kožešinový kabát. Navlékla jej na domácí oblečení, které se skládalo z černé, lámané sukně a bílého trička se znakem Listové na břiše, pod kterým bylo napsáno: ??? (kaki ichi - letní veletrh).
Kráčela si to po ulicích Konohy, které ku podivu byly plné lidí. Malé holčička se proplétala mezi lidmi, jako myška v bludišti. Dohopsala až k baru Ichiraku Ramen, který byl je dva bloky od domu, kde bydlel její strýc s rodinou. Dohopkala až k barové židličce, na kterou si v zápětí sedla.
"Aaa … zákazník. Tak, co si přejete, mladá slečno?"
Otázal se s úsměvem na zmrzlých tvářích Teuchi a utřel si ruce do utěrky. Mia vztyčila ruku a práskla s ní na pultík, až se pohnula pepřenka se solničkou, které leželi asi metr od ní.
"Jeden dětský a jeden extra ostrý ramen, prosím. A vezmu si je s sebou."
Poručila si Mia a sejmula ruku z pultu. Zůstaly po ní kulaté, stříbrné a bronzové mince různých velikostí.
"Ano, ano! Hned to bude!"
Zvolal, spočítal si peníze, přebytečné vrátil a dal se do přípravy chutného ramenu.
Asi po deseti minutách přípravy se ozvalo škrknutí plastových talířků o pultík. Mia se k nim okamžitě vrhla a s hvězdičkami v očích je sledovala.
"Arigato, Teuchi-san."
Poděkovala, pobrala misky a dala s na odchod.
"Já děkuji, přijdi zas a ať ti chutná!"
Křikl na ni Teuchi. Mia se za chůze otočila a zamávala Teuchimu na rozloučenou.
"Arigato!"
Poděkovala ještě jednou a šinula si to zpět k domovu.
"Ach, nádherně to voní! Už se těším, až se do toho dám!"
Rozplývala se, když při zastavení u dveří se nadechla slastných výparů, které šly ze třech dírek v plastovém víčku, které sloužily jako odvod přebytečné páry. Mia položila misky na poslední ze tří schodků, které vedly ke dřevěným dveřím. Sáhla do kapsy a vytáhla řinčící klíče. Se šramotem vsunula ten správný klíč do zámku a otevřela dveře. Popadla Ramen, vstoupila dovnitř, zavřela dveře a utíkala do kuchyně. Najednou se ocitla ve žluté místnosti, ve které byla jen kuchyňská linka, lednice, sporák a stůl se židlemi, vše sladěno do žluté barvy. Položila Ramen na stoleček a prchala zpět do chodby, pověsit si kabát.
"Mio! Pojď do obýváku!"
Ozval se najednou strýček. Mia urychleně pověsila kabát, vyzula si boty a bosa klusala do obýváku.
Vešla do dohněda zbarvené místnosti a nemohla uvěřit svým vlastním očím. V pokoji na gauči a koberci sedělo celkem pět postav. Dvě z nich Mia vídala každý den. Byl to strýček a její bratránek Lee. Ti ji v tuhle chvíli nezajímali. Ty ostatní tři postavy pro ni byly ten nejlepší dar, jaký mohla za tenhle den dostat. Byla to jedna žena a dvě slečny.
"Ahoj, Mio."
Pozdravila žena, postavila se a narovnala ve svém rozevlátém kimonu a nastavila ruce na objetí.
"Hahaoya! (?? - matka)
Vykřikla Mia, úplně zapomněla na Ramen a vrhla se Ayame přímo do náruče.
"Kde jsi byla?! Tak dlouho jsme se neviděli."
Tázala se.
"To ti všechno povyprávím potom. Teď ti chci něco říci."
Ayame Miu od sebe lehce odtrhnula, klekla si před ni a vzala její ručky do svých dlaní. Mia vůbec nechápala, ale měla ráda překvapení, tak čekala, co z Ayame vypadne. Ta jí pohlédla do očí a spustila:
"Mio, rozhodli jsme se, že se staneš právoplatným členem Nayoko klanu a budeš přiřazena do týmu."
Vyhrknula Ayame a usmála se. Avšak Mia ta nereagovala. Celá překvapená objala matku a radostí se rozplakala. Jediné, co byla schopná ze sebe vhodit, bylo:
"Arigato, hahaoya!"
"Je to tvá chyba!"
"Ne, Naku-san, nedělej to!"
Křičela Mia, svíjící se ve spárech Mouji, která měla aktivovaný druhý stupeň pečetě, stejně jako Naku. Tak, celá od krve, křečovitě držela muže za rameno a mířila mu na čelo svou černou katanou.
"Sklapni! Moujo, sakra umlč ji už!"
Křičela rozhořčená Naku.
"Je to tvá chyba, že se náš klan ubírá takovým směrem! Kdybys tu nebyl, bylo by to o mnoho lepší!"

37. kapitola - Setkání starých známých.

9. srpna 2008 v 17:13 | TerkaZetorka
37. kapitola - Setkání starých známých.
Ve tmě, osvícen svíčkou, sedíc ve svém kamenném křesle uprostřed prázdné místnosti, rozmýšlejíc v posledních minutách života, přemýšlejíc o smrti. Tolik lidí, tolik nepřátel. Tolik bývalých známých. Přemítal muž s černými vlasy a tmavě modrým rouchem a černou vestou a bílými kalhotami, na nichž byl vyobrazen znak Uchiha klanu. Splnil jsem si sen. A za jakou cenu? Přemítal a pozvedl sklopenou hlavu.
"Vezměte tu věc a běžte. Nemohou se k ní dostat."
Přikázal čtyřem ninjům, postávajícím ve stínu. Rukou jim podal bílý svitek s hnědými, červenými, žlutými, modrými a bílými, obrýsované černou, plamínky. Jeden muž vystoupil ze stínu. Zelenavě modré rovné vlasy se mu zaleskly ve světle svíčky.
"Postarám se o to, Sasuke-sama."
Ujistil jej muž.
"Já vím, Suigetsu. A už běž."
Přikázal Sasuke a znovu sklopil hlavu.
Suigetsu i s ostatními neznámými ninji zmizel.
"Je to můj osud … Osud mstitele. Tentokrát vás dostanu všechny. A to natrvalo."
Přisliboval si Sasuke. Ohromnou podzemní místností se ozval hrozivý smích.
Slizký jazyk se třel o ohavnou bílou tvář, jako had, který se olizuje po pozření své oběti. Byl to Orochimaru a už se těšil na svou první oběť ve svém novém těle. Těšil se, až uvidí, jak vydechuje poslední doušky její duše. Těšil se, až toho ohavného zmetka, jak mu rád říkával ve své mysli, uvidí umírat. Olizoval se čím dál tím více. Když v tom jej v tom smyslném a sadistickém olizování se vyrušila Mouja:
"Orochimaru. A jak si myslíš, že jej porazíš?"
"Tak to, milá Moujo, nechej jen na mě."
Uchechtl Orochimaru a se šibalsky se pousmál.
Kráčeli, bok po boku, směrem do tajné místnosti. Orochimaru se stále tvářil, jakoby se měl setkat se svou smrtí a vysmát se jí do očí. Jeho tělo, jak řekla Mouja, je téměř nesmrtelné, jelikož nestárne, ani nechátrá, avšak rány, které jsou na něm způsobeny, se hojí velmi špatně. Avšak je může nahrazovat částmi z jiných těl. Milý Sasuke. Tvé nádherné oči plné tajemství budou mé. Když pomyslel na tuhle pro něj tak vzrušující představu, rozplýval se za chůze.
Kráčeli stále kupředu, když v tom se za nimi cosi ozvalo. Byl to zvuk, jakoby šustnutí větru.
"Vítr? Kde ten se tu bere?"
Divil se Orochimaru. Mouja do něj najednou strčila.
"Co to sakra děláš?!"
Val na ni. Nevěděl vůbec co se děje.
"Utíkej!"
"Cože?"
"Řekla jsem, utíkej!"
Řvala na něj Mouja s děsivým výrazem v očích, s rozkročenýma nohama a rukama připravenýma na boj. Orochimaru neváhal a rozeběhnul se do chodby. Zahnul za roh a uslyšel Mouju, jak křičí:
"Mokushi jijitsu !"(?????? - zjevení skutečnosti)
Mouja vymrštila ruku a něco do ní uchopila. Něco, co vypadalo jako vzduch. Něco, co bylo vzduch. Postupně se od její ruky počala zjevovat ženská postava.
"Pche, tady ti Fuuton: majiru chuukuu nepomůže, má milá Mio." (??? ????? - živel vítr: splynutí se vzduchem)
Odfrkla si a ostrým pohledem pohlédla Mie přímo do jejích ustrašených oček.
"Ty máš takové štěstí, že v tobě je Ippenakuma. Tvé ovládání živlů je již na vysoké úrovni. Brzy dosáhneš druhého stupně. Je to opravdu zajímavé, jak jsi po těch pěti letech dospěla."
Obdivovala Miu úchylným hlasem, škrtíc ji levou rukou ve vzduchu. Mia sotva popadala dech. Mlátila Mouju do ruky, avšak ta ji nepustila a mluvila dál:
"Nejspíš tě zabiju a absorbuji tvou sílu pro svého přítele … Povstaň!"
V tu ránu se jí oči zalily zelení olivínu a zornice zmutovala do travnatě zeleného tvaru ANBU. A žlutavé krátké vlasy se jí počaly kroutit jako hadi. V ústech se jí zjevily špičaté zuby, nehty se zbarvily do černé a protáhly se na délku větších drápů. Kůže se změnila taktéž na zelenavou a místy popraskala. U zad se jí začalo něco shlukovat, což nebylo ve tmě až tak moc vidět. Počalo to nabírat tvar křídel, podobných křídlům kostěného draka. Mia jen nevěřícně hleděla a snažila se vydrásat z Moujiných spár.
"Vítej opět na světě, Mouja tenshi." (???? ??? - anděl Mrtvých)
Přivítala Mouja svého starého přítele, který vystoupil z jejích zad a nyní z ní trčel a nenápadně se tetelil jako její duše.
"Nikdy jsi neměla obdržet dědictví klanu Nayoko, stejně jako Naku."
Opovrhovala Moujou Mia. Na to jí Mouja odpověděla hlasitým smíchem a drsnou fackou přes Miiny růžové líce.
"Nebuď drzá. Pořád ses narodila později než já."
"Ale nejstarší je z nás třech Naku."
Odporovala stále Mia.
"Mio, Mio. Jsi silná, ale nedosáhla jsi ještě svého nejvyššího potenciálu. Víš, co tvrdil Zaklínač Akimoto?" (?? - pravdivý podzim)
Mia sebou přestala zmítat a pohlédla Mouji do jejích uranově zelených očí.
"Strýček? Co říkal?"
Tázala se s vervou.
"Že krev, ze které jsi byla stvořena, je přímou linií Nayoko."
Mia mlčela. Jen překvapeně zírala na Moujinu polomrtvou tvář.
"Ale teď ti to může být stejně jedno. Nayoko na druhém stupni pečetě s prvním stupněm nepřemůžeš, takže máš jistotu, že zemřeš."
Usmála se úchylně Mouja. Volnou ruku pozvedla nad Miino čelo a soustředila se na svou chakru.
"Teď se staneš jednou z mých sbírkových kousků."
Oznámila. Nehty se jí protáhly a zohnuly směrem k Miiné hlavě. Ozval se praskavý zvuk a následně zvuk, jakoby zavrtávající si vrtačky.
"A teď jsi moje."
Ozvalo se hrubým hlasem od Mouji.
"Nemyslela bych."
Odporovala Mia. Mouja se vyklonila přes svou ruku a pohlédla na Miu z boku. Miiny oči byly pevně sevřeny a z její hlavy vystupovalo pět dřevěných kolíků, do kterých se Moujiny nehty zavrtávaly hloub a hloub a dřívka stále rostla a rostla. Tím bránila, aby se nehty dostaly až k její hlavě.
"Mokuton tě zadrží do té chvíle, než udělám tohle …"
Šeptnula Mia a praštila Mouju do tváře kamennou rukou. Ta odletěla hloub do chodby, při čemž zlomila kolíčky, do kterých byla zaryta její ruka, které se následně vrátily do Miiné hlavy. Současně ruka, která upustila Miin krk, na něm způsobila pět škrábanců.
Tvrdě dopadla na zem a zvedla stoletý prach. Okamžitě se snažila vstát, avšak z Miiného útoku to hned tak nešlo. Vyplivla pár kapek zdrclé krve, které uváznuli na prašném povrchu kamenité místnosti.
"Ty mrcho. Nevadí …. Podcenila jsem tě. Už to neudělám."
Mumlala za snaživého vstávání.
Mouja se pevně postavila na nohy a chtěla vyrazit proti Mii, když v tom uslyšela klapkání podrážek o žulovou dlážku. Pousmála se.
"Tví přátelé?"
Ve tmě a občasném světle svíček se objevily obrysy šesti postav a postupně se vytvářel jejich přesný obvod, tvar i barva.
"Mio!"
Křikl Naruto a jakmile doběhl k Mii, stoupnul si přesně mezi ni a Mouju.
"Ty se k ní ani nepřiblížíš, nebo …."
Vyhrožoval Naruto, trhnul rukou a z rukávu mu vyjel kunai na provázku. Pevně jej uchopil do ruky a připravil se k boji s rukama skrčenýma před sebou a lehkým pokleknutím. Ostatní, stojící Mie za zády, se také připravili. Hinata aktivovala Byakugan, Kakashi sundal masku a odhalil sharingan, Minatovi počali žhnout oči a Rin aktivovala svou pečeť. Jen Ayame stála nehnutě, skrývajíc se v pozadí ostatních hráčů.
Mouja si je všechny jednoho po druhém prohlížela. Když v tom padl její zelenavý zrak na Ayamin obličej. Spadla jí čelist, oči se vykulily.
"M … m … matko?"
Ayame sklopila hlavu.
"Dost, to stačí. Nechte ji. Mia se o ni postará."
Řekla Ayame, prorazila dav a dala se na cestu dál tunelem. Minula Moujino tělo, jakoby tam vůbec nebylo a pokračovala dál. Všichni zrušili své techniky a dali se za Ayame. Zmizeli v temných komnatách. Jediná Mia zde zůstala.
Mouja sklopila hlavu a z jejích zelenavých očí počaly kapat modravé slzičky.
"Proč? … Proč? … Jsem také tvá dcera."
Tázala se úzkostlivá Mouja.
"Víš proč?"
Přerušila její vzlykání Mia. Mouja lítostivě pozvedla hlavu a pohlédla na svou sokyni s výrazem plným nenávisti a lítosti.
"Protože jste nás nechali na pospas věkům. Protože jste zradili svou rodnou vesnici. Proto se k tobě otáčí zády. Už tě nepovažuje za svou dceru. Stejně tak i Naku. A ani já vás nepovažuji za své sestry."
Vyřkla nelítostně Mia a připravila se na boj, jelikož viděla, že Mouja velmi bublá. Na rukách jí vyrostly ocelové drápy a v očích se zjevila černo bílá pečeť Nayoko klanu.
"Ty pudeš. Pudeš jako první."
Vyhrožovala Mouja, pozvedla ruce a počala v nich shromažďovat chakru. Démon v podobě plynné zombie s kostnatými křídly, jenž se vznášel mezi Moujinými křídly zmizel a stočil se mezi Moujinými dlaněmi.
"Naštvala jsi mě. A to ti nedaruju. Pocítíš to, co ještě nikdo nepocítil."
Vyhrožovala, rotující zeleno černou kouli chakry uchopila do obou dlaní a namířila na Minu. Ta zahájila protiopatření. Počala utvářet pečetě. Černé znaky ANBU v jejích očích počaly rotovat.
"Kai!"
Křikla. Znaky se zastavily. Z koutků Miiných očí na pravé straně se vyronily černé linky a počaly se rozsívat po polovině těla. Na stejné straně, jako rozsívající se linky se u zad počaly objevovat černá peříčka a počala tvořit nedokonalé opelichané křídlo. Druhé křídlo se počalo tvořit jakoby z bílého prachu, avšak nevytvořilo se úplně. Vytvořil se pouze jeho nedokonalý obrys.
"Takže ty jsi z části uvolnila druhý stupeň?! To ti stejně nepomůže!"
Křikla a vystřelila divoce rotující kouli naproti Miinému tělu.
"Ippenakuma, pomoz mi." (???? - démon přeměn)
Žádala žalostně svého démona Mia.
"Čekala jsem na tuhle chvíli."
Ozvalo se v Miiné hlavě. Nad jejími zády se objevil černobílý opar a rychle se vtělil do miiného těla. Hlasem, kterým Mia slyšela v hlavě, vykřikla:
"Nihyaku kurouzo tenshi."(???????????-dvě stě strážných andělů)
V tom okamžiku se nedokonalá křídla narovnala a srolovala se kolem Mii tak, že vytvořila vejce.
Koule se na Miu řítila velmi rychle, avšak i přes to Mia stihla postoupit na vyšší schůdeček ve svých schopnostech. Řítila se a trhala vzduch. Mouja se po vystřelení koule složila na zem a veškeré nenormální známky jejího vzhledu zmizely. Křídla se rozpadla, oči, kůže zuby a nehty se vrátily do původního stavu. Bezvládně se složila na zem a s ďábelským úsměvem sledovala, jaks e ničivá zbraň řítí na zabalenou Miu.
Zbývaly desetiny sekundy do nárazu. Těsně před tím, než koule do ochranného štítu Mii narazila, se začala rozpouštět. Rozpustila se až na jádro, které planulo zelenou barvou, zatímco obal byl černý.
Koule narazila. Sekundu po nárazu se ozval dunivý výbuch.

36. kapitola – Infiltrace Zvučné. Její konečný pád se blíží!

9. srpna 2008 v 17:13 | TerkaZetorka
36. kapitola - Infiltrace Zvučné. Její konečný pád se blíží!
Večerní zima otřásala listy stromů, jako ranní vánek, který se prohnal po otevřeném poli.
"Ach, dokonce i stromy se klepou."
Ozvalo se z lavičky na kraji lesa po krátkém vydechnutí studeného vzduchu. Byl to dívčí hlas a třásl se zimou. Lavička ležela v absolutní tmě, ani svit měsíce, který se objevoval jen zřídka přes zatažená mračna oblaků, které vypadaly jako poletující mračna černých démonů.
"Hm, bude pršet."
Ozvalo se znovu ze stínu lavičky.
"Jak to můžeš sakra vědět?"
Tázal se z nenadání další dívčí hlas, který vycházel z útrob lesa. Ozvalo se zaprasknutí větviček a následné usednutí na lavičku.
"Je vlhko a klid. Les je obvykle živý, ale když je před bouřkou, všechno utichne."
Vysvětloval druhý hlas, jenž zněl o něco více dětsky než první.
"Ty seš zase nějaká chytrá. A kde jsou ti dva? Už tu měli být."
Stěžovala si starší
"Co já vim, třeba se někde spolu …. Víš co."
Uchechtnula mladší a po chvíli ticha obě propukly v intenzivním smíchu.
Ozvalo se křupnutí větvičky. Dívky zpozorněly. Ozvalo se řinčení kovu.
"Kdo je tam?"
Tázala se po chvíli letmým voláním přicházející osoba.
"A kdo je tam?"
Protiřečila ta starší.
"Nedělejte blbosti."
Okřikl je mužský hlas, jenž taktéž přicházel z útrob lesu. Praskání větviček doprovázelo občasné au do té doby, než obě postavy vyšly za hranici listnatých stromů.
"Zjistili jste něco?"
Tázala se zvědavě příchozí osoba.
"Jo, bude pršet a Zvučná tam dole nějak podezřele nesvítí."
Oznámila mladší a pohlédla ze srázu, na kterém se nacházeli, dolů na potemnělé městečko, v němž svítily pouze baterky procházejících stráží.
"Dobře. Máme dokonalé podmínky pro infiltraci. Déšť zakryje naše vyluzované zvuky a stopy a tady Konoha no Kiiroi Senkou, krycím jménem Akuma ryougetsu pro nás zastřel měsíční světlo, takže nebudeme viděni." (Žlutý blesk z Listové - ?????????, démon měsíčního světla - ????????)
Vysvětlovala osoba, podle hlasu stará asi dvacet až třicet let. Dívky udiveně vyjekly.
"Tak, Konoha no Kiiroi Senkou vím, co znamená, ale Akuma ryougetsu? To slyším poprvé."
Podivila se mladší.
"To je na dlouhé vyprávění. Hlavní je, že jsem dokázal ohnout světlo z Měsíce tak, že teď neposvítí na vesnici. Toť vše."
Povídal muž.
"Tak, dost tlachání. Musíme jít, Mia na nás už jistě čeká. Podle zprávy se dozvěděla, že první Kuroitenshi se bude nacházet zde ve Zvučné a podle toho, jak si tým kakashi rozdělil mise, by se tu měl poblíž nacházet i Kakashi s Narutem. Máme dostatečnou sílu na to, abychom zničili zvučnou i jednu z Kuroitenshi."
Vysvětlovala opět žena.
"Moment, co jsou vlastně ty Kuroitenshi?"
Tázala se rozpačitě mladší.
"Ty jsi nedávala pozor?"
Okřikla ji starší.
"Já ani nevěděla, že se něco vysvětluje. Byla jsem vzadu, tak jak jsem mohla něco slyšet, když Ayame-sama byla vepředu?"
Vysvětlovala třepajícím se hlasem.
"Pšt! Žádná jména!"
Okřikla ji Ayame.
"No jo, no jo."
Mrmlala mladší.
Z nebes se ozval šumot.
"Co je to?"
Tázala se vyplašeně mladší.
"Něco sem letí."
Vysvětlil muž.
"To je Tegami, poštovní summon klanu Nayoko, měnící své podoby podle potřeby." (??? - dopis)
Řekla Ayame.
Tegami v podobě černého orla doletěl až ke čtveřici. Přistál na opěradle dřevěné lavičky.
"Hodný Tegami, hodný."
Pochválila jej Ayame a sejmula sviteček z jeho nohy.
"Na Minato, přečti to, já na to nevidím v té tmě."
"Pšt! Žádná jména!"
Okřikla ji mladší. Ayame jen zavrtěla hlavou a podala malý sviteček Minatovi. Ten jej uchopil a svým vševidoucím okem počal číst:
J3M N025 LOJL4 KNI O. LAPOS1 DEMOKU24 O4 LOI5 LPA4 LOI5 KALSO2 N 4 K 2S5DC!
"Co je to za matlaninu?"
Tázala se starší.
"Šifrovací kód Nayoko klanu. V doslovném překladu to znamená, že na nás čeká na druhé straně kaňonu a že Naruto a Kakashi jsou již na místě. A ještě dodatek, že zahlédla Orochimara s Kuroitenshi, jak se plíží do vesnice a že máme být rychlí a co nejdříve se dostat za ní, jelikož za chvíli bude celá vesnice alarmována."
Přeložil kód Minato a papírek ve vzduchu roztrhal. Tegami zmizel ve tmě mračen a čtveřice se připravila na rychlé přemístění. V tu ránu se ozval kolísavý zvuk rohu.
"Máme už sakra málo času. Orochimaru rozjel svou akci."
Poznamenal Minato a všichni čtyři se rozplynuli v oblaku dýmu.
Orochimaru společně se svou přítelkyní Moují procházel temnými uličkami Zvučné. Míhaly vypálené domy, zbořené stánky, převržené popelnice. Všude byla tma, že neviděli na krok, avšak nemohli si dovolit rožnout byť i jedinou baterku, jelikož by byli okamžitě zpozorováni.
"Je to tu v horším stavu, než jsem to opustil. Zdá se, že Sasuke to nezvládá. "
Poznamenal s úšklebkem a oblízl se svým obrovským jazykem.
"Proč sem vlastně lezeme?"
Tázala se naštvaně Mouja.
"Mám tu nevyřízené účty."
Odpověděl Orochimaru. Kráčeli směrem k rohu ulice, která vedla k hlavnímu úkrytu Zvučné. Zpoza rohu vystupovalo světlo a postupně se jeho intenzita zvětšovala.
"Mám dojem, že nás brzy zpozorují."
Poznamenala Mouja. Orochimaru se jen usmál.
"To přesně chci. Chci, aby o mě milý Sasuke věděl."
Obešly roh. Do očí jim spadl muž, v ruce držící svítící baterku a od hlavy k patě obmotaný šedým plátnem, u pasu upnutým černým opaskem u kterého se pohupovaly dvě šedé kapsičky s kunai. Jakmile spatřil dvě osoby stojící na prašné zemi, zpanikařil, vytáhl kunai, baterku si připnul k opasku, avšak stále rožnutou a pomalými krůčky počal ustupovat. Mouja zvednula ruku a chtěla chudáka nebohého zabít, avšak orochimaru ji jednoznačným pokynutím ruky zadržel a vydal se směrem k muži.
"Jen si běž a řeknu tomu zrádci, že jsem se vrátil."
Řekl svým chladným hlasem a klidně pokračoval v cestě k úkrytu. Muž se dal na útěk. Vběhl do nejbližší věže a najednou se okolím rozlehl zvuk rohu. Mouja doběhla Orochimara.
"Ty ses asi zbláznil!"
Křikla a nechápavě kráčela po jeho boku ve svých otrhaných šatech.
"Ne, nezbláznil, ale takhle to bude větší zábava."
Objasnil situaci a se šíleným úšklebkem, oblizujíc si svá seschlá ústa.
"Abys věděl, tohle tělo umělo lékařské techniky a taijutsu, neumělo žádné speciální techniky a pokud jsem dobře slyšela, všechny tvé techniky má Sasuke."
Pohrdavě prohodila Mouja.
"Bude to větší zábava."
Opakoval Orochimaru. Mouja jen zakroutila hlavou a zaposlouchala se do melodického troubení poplachového rohu.
Došli až ke dveřím do staré budovy se zabedněnými okny a propadlou střechou, ve které skrýval vchod do podzemí, kde se nacházel Orochimarův tajný úkryt. Vešli do červy prolezlých dřevěných dveří a ocitli se v osvícené místnosti plné ninjů, stejných jako ten, kterého potkali. Všichni, jakmile spatřili orochimara ztuhli a upřeně hleděli na dva zjevy.
"Vidíš, má milá Moujo. Já říkal, že to bude zábava."
Opakoval stále Orochimaru a nepatrně mrknul na přihlížející ninji. Ti sebou trhli a nervózně, třímajíce kunaie, shuriken a katany hleděli stále na znovuzrozeného Orochimara. Orochimaru se naklonil k Moujinému uchu a šeptnul:
"Zbav se jich, ale ať je to čisté a rychlé."
Otočil se a vyšel z domu. Postavil se před dveře a chvíli čekal. Z místnosti se ozvalo:
"Mashin nimpou: waruisekai chuukei" (???: ??? ????? - ďábelský styl: sesuv do podsvětí)
A dále následoval křik mnoha mužů, který po chvíli utichl. Orochimaru se sebral a vrátil se zpět do místnosti. Uzřel Mouju, stojící na tom samém místě jako předtím, s předpaženýma rukama a dvěma zelenými koulemi, kroužícími kolem její hlavy.
"Hotovo?"
Otázal se a drsným hlasem se mu dostalo odpovědi:
"Ještě chvíli, musím vstřebat jejich duše."
Jakmile se Mouja uklidnila a spustila ruce dolů, koule se samy od sebe zmenšily a vrazily zepředu do Moujiné hlavy. Mouja se otočila a protřela si oči. Pohlédla na Orochimara s oči se jí zeleně zaleskly jako zelený jaspis a vrátily se do své původní hnědé, až červené barvy.
"Jdeme?"
Otázala se, otočila se na podpatku a rozevřela kovová vrátka, která trčela z dřevěných parket.
"Jistě."
Přitakal Orochimaru a vstoupil do podzemí Zvučné, následován Moujou.
V temném stínu noci se ukrývali tři postavy. Dvě mužské, jedna ženská. Klečeli za šedavým kamenem hned vedle nehlídané první brány do zvučné. Zavál vítr. V éteru se objevili ještě další postavy, tentokrát čtyři. Jeden muž a tři ženy.
"Konečně, Zvučná už vyhlásila poplach a před chvílí se tudy prohnal strašlivý křik."
Řekla klečící dívka při otáčení se na nové příchozí. Dva muži se taktéž otočili a poklesl jim výraz.
"Yondai …"
"Sense …"
Podivili se oba dva naráz, avšak Ayame je přerušila:
"Mlčte. Na vysvětlování je málo času. Všechno vám řekneme potom. Kakashi, Naruto víte, co máte dělat. Jste tu, abyste zjistili co Sasuke kuje se svitky moci. Mio, ty jsi tu kvůli Kuroitenshi, dávej pozor, znáš je moc dobře. A my jsme tu, abychom definitivně zneškodnili hrozbu, která si říká Zvučná. Náš úkol je lehký. Ninjů, kteří přežili po Orochimarově odchodu je jen málo a Sasuke na Zvučnou takříkajíc kašle. Ale vaše úkoly budou obtížné. Zvlášť tvůj, Mio. Dávej na sebe pozor."
Objasnila situaci Ayame. Mia se kousla do rtu při vzpomínce na dávnou minulost, naruto s Kakashim stále hleděli na muže s blonďatými copánky a Hinata s Rin domlouvali strategii útoku.
"Připraveni?"
Otázala se Ayame. Ostatní jen přikývli, což nebylo ve tmě vidět, avšak všichni věděli, že jsou a tak zmizeli na svá počáteční stanoviště.
Mia se objevila u východního vchodu do Zvučné. Stáli zde tři muži, odění do stejného oděvu jako ostatní ninjové, které zavraždila Mouja a s baterkou v ruce. Bedlivě hlídali vchod, jenž byl nejblíže k domu, kde se ukrýval vchod do podzemí. Mia se rozhlédla. Z paprsků světla baterky rozeznala, že blízko vchodu je maličký potůček, tekoucí přímo do vesnice. Nenápadně k němu přeběhla a klekla si k němu a ponořila do jeho studné vody prst.
"Suiton: majiru izomizu" (??: ??? ???? - živel voda: spojení studniční vody)
Šeptnula, proměnila se ve vodu a splynula s řekou. Potichoučku, jako žbluňkající vlnka proplula kolem stráží a asi o dvacet metrů opodál, u stěny vchodu do podzemí se znovu zhmotnila.
"Sakra, nemůžou vypnout ten alarm? Už mi to začalo lézt na mozek."
Stěžovala a její tělo splynulo se stěnou domu.
"Naruto, hlavně pomalu."
Upozorňoval Kakashi Naruta, když u severní brány přecházeli po římse směrem do vesnice.
"Nesmějí nás vidět, tak pomalu a nebuď zbrklý."
Upozorňoval stále.
"Kakashi-sensei, když budete pořád mluvit, tak nás uslyší. Já vím, že mám být opatrný."
Okřikl potichu Kakashiho Naruto a pokračoval směle dál po kamenné římse brány.
Došli až k rohu a přešli na druhou stranu brány, která se točila dovnitř vesnice. Najednou se ocitli nad třemi muži, kteří plnili svou povinnost stráže.
"Vem si toho vlevo, já si vemu ty dva."
Rozkázal Kakashi. Muži, třesoucí se zimou rozhlíželi kolem a prosvěcovali každé zákoutí celkem silným světlem baterky. Ozval se šustivý zvuk. Za dvěma muži, stojící bokem vedle sebe se objevil Kakashi. Popadl každého jednou rukou za ústa, pevně uchopil a trhnul. Muži se bezvládně svalili na zem. Na třetího muže skočil Naruto, avšak trochu se mu to nepovedlo a skočil muži za krk. Nevěděl co má děla, Zpanikařil a udeřil muže do hlavy tak, že jej omráčil. Ten se i s Narutem sesunul. Naruto poklidně vstal, oprášil se a pohlédl na Kakashiho, který na něj hleděl s poníženým výrazem.
"No co, povedlo se ne?"
Prohodil Naruto a usmál se.
"Jdeme."
Zavelel Kakashi a vyskočil na střechu neosvíceného domu. Naruto jej následoval s usměvavým výrazem, avšak hlavou se mu honila spousta myšlenek. Kdo byl ten muž? Byl to opravdu Yondaime? … dokážu tentokrát Sasukeho chytit? … Co, když neuspěju? … Ne, musím to udělat pro Sakuru. Přemýšlel a potichoučku skákal za Kakashim po polo rozpadlých střechách domů.
"Minato, Hinato, Rin. Příjem?"
Tázala se ayame a mluvila do vysílačky, připevněné na krku. Postupně po sobě se z vysílačky ozývalo lehké ano.
"Můžeme začít. Pamatujte, máme jenom jeden pokus."
Upozornila opět Ayame. Všichni čtyři, nenápadně sedící na každé ze čtyř bran, počali provádět pečetě. Jakmile skončili po dvacáté pečeti, šeptnuli:
"Douka Iwa Fubuki." (bouře ze skal)
V tu ránu se z nedalekého lesa počaly zvedat kameny a v obrovské rychlosti létaly na nebohé polo zhroucené městečko a počaly bořit torza domů. Vojska Zvučné pobíhaly kolem a snažily se vyhnout padajícím kamínkům, kamenům a balvanům. Několik z nich příval zemských těles zasypal nebo rozmáčkl, avšak někteří přežili a po malých skupinkách si to hrnuli ke všem čtyřem branám.
"Přerušte bombardování. Ubývá nám čas. Kakashi, Naruto a Mia jsou už jistě uvnitř. Musíme se bavit zbytku vojáků."
Zvolal Minato do vysílačky, přerušil pečeť hada a vstal. V tu ránu se z jižní strany, kde bylo jeho stanoviště, přestaly sypat kameny. Po chvíli se tak stalo i s ostatními světovými stranami.
Vojska Zvučné se přibližovali ke každé z bran.
"Je jich moc."
Zvolal mladý hlas, což byla Hinata, do vysílačky. Starší hlas, patřící Rin, Hinatě ihned oponoval:
"Ale ne dost na nás."
Vojska dorazili k jejich pozicím.
Ayame seskočila z brány. Dopadla přesně do kruhu asi pěti set vojáků. Přímo se postavila, dala ruce v bok a se slovy:
"Tak pojďte, jestli si troufáte."
Aktivovala pečeť. Oči se zalili černou a jen málo metelný v nich byl náznak znaku ANBU šedavé barvy. Nad její hlavou se zjevil pták, tvořený z černého ohně.
"Symbol nesmrtelnosti a ohně, černý Fénix. Taková je podoba Fukyuubourei. Vystup!" (???? - duch nesmrtelnosti)
Z pečetí v jejích očích se vyhrnuly dvě linky a u koutků jí udělali dvě malé spirálky.
"První stupeň otevřen. … Nayoko styl taijutsu."
Nohy rozdělala od sebe, hlavu natočila do bolu a ruce natáhla ve směru noh. Dlaně měla svěšené dolů, záda mírně předkloněná a šlapky v jedné čáře.
"Jdeme na to."
Šeptnula a vojska ji celou pohltily. Její údery byly přesné. Svěřovali na smrtelná místa. Těla létala na všechny strany a Ayame s výkruty, otočkami, údery a kopy vznešeně odolávala jejich nožům, shurikenem a mečům.
Minato zůstal stát na střeše brány. Vojska doběhla až k úpatí jižní brány a pohlédla k výšinám.
"Slez dolů, zbabělče."
Zvolal jeden z nich. V tu ránu ho zasáhl blyštící se šíp, přímo do hrudníku. Muž odletěl o metr dál a již mrtvý dopadl na zem.
"Ne, děkuji. Mám radši boj na dálku."
Po těchto slovech se na něj vojsko vrhlo tisíce shurikenů. Malých i velkých.
"Iten hi no jutsu." (jutsu pohybujícího se světla)
Šeptnul. Oči se mu rozzářily. Vyšlehly z nich paprsky světla, které se spojily do bílých mečů a ty jako posedlé přesekávaly těla vojáků.
Hinata seskočila dolů a neváhala. Dopadla před vojáky, kousnula se do prstu a práskla do země.
"Kuchiyose no jutsu." (přivolání)
Před Hinatou se objevilo malé slunce. Vyskočila na něj a pohlédla na vojáky. Ti jen nečině přihlíželi a čekali, co s s nimi stane.
"Více, co znamená Hinata Hyuuga? Asi ne. Tak vám to povím. Oboje jména znamenají na slunci. Proto si dopřejte sílu, které nám dává slunce, a okuste jeho žár!"
Křikla a vyrazila kupředu i se sluncem. Bruslila mezi vojáky, a koho sluncem zasáhla, ten byl spálen na prach.
Rin zvolila úder svým uměním. Vyvolala temnou pečeť boha Smrti, jenž měla umístěnou v oku a pomocí svého jutsu Shiky me fuujin si vzala duše všech bojovníků a zničila je. Nevtáhla je do sebe, jelikož by musela svou schopnost vrátit bohu Smrti a to opravdu nechtěla. Proto duše těch nebohých zničila.
Jakmile byli všichni hotovi, vydali se ke vchodu do podzemí teď jíž bývalé Zvučné.

35. kapitola - Pomalu dohořívá! Dar se projevuje. Boj na život, beze smrti.

9. srpna 2008 v 17:12 | TerkaZetorka
35. kapitola - Pomalu dohořívá! Dar se projevuje. Boj na život, beze smrti.
Horké slunce pražilo na dvě dívčí postavy. Jedna byla tělem i duší připravena k letitému boji, ve svých rukách držela ostrý kunai a nervózně hleděla na svou protivnici. Druhá trpělivě čekala, než ta první nashromáždí dostatek odvahy a vrhne se na ni s plnou vervou. Kolem se rozléhala napjatá atmosféra, sužovaná časem hořící špejle, jež trčela ze země vedle druhé dívky.
"Tak pojď, já čekám."
Prolomila smrtelné ticho Naku a pobídla Sakuru, která váhavě stála na polouschlou trávou prorostlé hliněné zemi. Její zrak se z hořící špejle upnul na Naku. Ta s pootočenou hlavou bokem stála k Sakuře a čekala na její tah.
"Záleží pouze na tobě. Můžeme si tu klidně sednout na zadek a počkat, až ta špejle dohoří. Avšak potom to pro tebe nebude příjemné."
Naku se na tváři zjevil spiklenecký úšklebek, když promlouvala Sakuře do duše. Sakura mlčela.
"Nu?"
Rýpala Naku svým posměšným hlasem do dumající Sakury, která vymýšlela nejlepší strategii útoku.
"Ano, máš pravdu. Záleží jen na mně. Usuzuji, že máš ohnivou podstatu chakry, jelikož jsi tak jednoduše zapálila tu špejly."
Naku dlouhým kývnutím potvrdila Sakuřin předpoklad. Ta již neodpovídala. Tak, má podstata je shodná s její, takže použití chakry na útok by bylo k ničemu. Dokonale by mě mohla vykrýt a ani bych se jí nedotknula. Musím rychle něco vymyslet, pomalu mi dochází čas … Co znamenají ty pečetě, co má na rukách? Dumala a pohlédla na Nakuiny tenounké ručičky. Dlaně byly oblečeny do černých kožených rukavic s červeným obláčkem na řemínku u zápěstí. Po paži jí stoupalo pět černých paprsků, směřující k loktu, kde vytvářely slunce a symbol Jing Jang, obtočený jakoby hadem. Ten znak. Už jsem jej někde viděla. Řekla si, když spatřila zvláštní kombinaci Jing Jang a hada. Kde jsem ho jen viděla? … Ne, neviděla. Mia mi o něm říkala. Je to znak jejich klanu. Žeby byla Nayoko? Teď to nemohu potvrdit a ani vyvrátit. Potřebuji více informací. Každopádně … Sakura kunai pevně uchopila do pravé ruky a levá ruka se přesouvala do batohu u jejích beder. Naku zpozorněla a pozorovala třesoucí se ruku v batohu. Sakura ji po chvíli hledání vytáhla ven. V sevřené dlani se schovávala ampule se záhadnou červenou tekutinou. Rozevřela dlaň a spatřila krvavě rudou ampuli. Vybavil se jí odpolední trénink, který měla s Tsunade těsně před tím, než odešla s týmem Kakashi do Suny.
"Sakuro!"
Křikla Tsunade na upocenou Sakuru, která právě velmi tvrdě trénovala nové techniky léčitelství na nedaleké louce za Konohou. Sakura odtrhla oči od knihy s názvem Japonské masáže a energetické body a pohlédla na před ní stojící Tsunade, oblečená do krátkých bílých kalhot, které odhalovaly její polo opálená stehna a žlutého trička s krátkým rukávem.
"Tsunade-sama? Co potřebujete? Právě jsem trénovala …"
"Já vím, techniky bodů Shiatsu." (japonská technika masáže)
Skočila jí do řeči Tsunade a jako vždy se tvářila velmi vážně a přísně.
"Chtěla bych, aby sis na misi vzala tohle."
Pokračovala Tsunade a nastavila k Sakuře ruku. Sakura na sevřenou pěst hleděla jako na boží obrázek a se zatajeným dechem čekala, co se objeví. Tsunade dlaň rozevřela. Ležela na ní maličká červená ampulka s červenou vodičkou.
"H? Co je to, Tsunade-sama?"
Tázala se zmatená sakura, když jí Tsunade ampuli vhodila do dlaně.
"Říká se tomu chakrová ampule. Jde v podstatě o koncentrovanou chakru, která to tebe vlije množství chakry, které by stačilo na znovuobnovení utržené nohy. Jde pouze o léčitelskou schopnost, není to útočná chakra. Když tu červenou tekutinu vypiješ a někdo tě v boji zraní, okamžitě se ti rána zahojí díky zvětšené energii, kterou obdrží tvé tělo."
Vysvětlovala Tsunade.
"A háček je?"
"Háček je v tom, že při požití a dvě hodiny po něm se ti tělem budou prohánět kvanta svalových křečí a vysoké teploty."
"A proč to dáváte zrovna mně?"
Tázala se zmateně Sakura.
"Ty jsi jediný lékařský ninja v týmu Kakashi a proto jsi jeho neoddělitelnou součástí."
Usmála se Tsunade.
"A Sakuro, šetři si ji. Trvá měsíce, než se takovéhle malé množství vyrobí."
Upozornila Tsunade a chystala se k odchodu.
"A, Tsunade-sama."
Zarazila ji Sakura.
"Sakuro, nemám čas, mám moc práce."
"Já jenom, z mého důvodu mi ji vůbec dáváte?
Tsunade chvíli mlčela.
"Vaše mise je mise typu S. Nechci, aby někdo z vás zahynul."
Řekla Tsunade, zvedla svou tašku ze země a odcházela napříč loukou ke Konoze.
Tsunade-sama věděla, proč mi ji dává. Věděla, že se dostanu do takovéhle situace. Záleží jí na mně. Nechtěla, abych to použila pro jiné lidi. Chtěla mě ochránit. Nezklamu vás, Tsunade-sama. Pomyslela si Sakura a rozkousla skleněnou ampuli. Červená tekutina se vlila do jejích úst, smísila se slinami a následně sklouzla do krku. Chutná to odporně. Pomyslela a vyplivla zbytky střepů v jejích ústech. Cítila, jak se jí tělem rozlévá vlna horka a svalového napětí.
"Tak, Naku. Můžeme začít."
Upozornila Sakura a soustředila chakru do chodidel. Naku se ani nehnula a stále trpělivě vyčkávala. Sakura polknula a ohromnou rychlostí vyrazila proti Naku. Trhala zeminu a zvedala prach. Naku pomalinku vytáhla blyštící se čepel katany, jež měla ukrytou pod oděvem vzadu na zádech. Ozvalo se zařinčení. To sakuřin kunai a čepel černé katany do sebe narazily. A další zařinčení. To Sakura kunaiem vykryla útok, který mířil na její hlavu. Míří na smrtelné body. Neštve se se mnou. Konstatovala v duchu Sakura. Vyhodila kunai do vzduchu a uchopila jeho čepel. Rukou se jí prohnala pálivá bolest a na zem spadlo pár kapek krve. Naku provedla výpad katanou a chtěla Sakuru propíchnout skrz na skrz. Ta však špičku čepele uchytila do kolečka kunaie a protisilou své pravé ruky čepel do kolečka zasekla. Cítila lechtivé mravenčení v pravé dlani. Očkem na ni pohlédla. Řezná rána od kunaie se uzavírala. Wow. Má to fakt rychlý účinek. To by mě zajímalo, z čeho je to vyrobeno. Pomyslela a neváhala levou rukou sáhnout do batohu. Vytáhla stříkačku se žlutou tekutinou a švihem ji zabodla do Nakuiného stehna.
"Nebyla jsi tak silná, jak se zdálo. Tohle je paralyzující jed, vytažený z pouštního štíra z pouště Nara. Ten tě rozežere zevnitř jako kyselina."
"Jsi si tím tak jistá?"
Ozvalo se zpoza Naku. Sakura naklonila hlavu a pohlédla přes Nakuino rameno. Uviděla druhou Naku. Pohlédla na Naku, kterou právě paralyzovala. Pomaličku se rozpadala v plamenech, až úplně shořela.
"Katon Bushin no Jutsu, má vlastní technika."
Ozvalo se od té pravé Naku.
"A tohle je má vlastní technika!"
Neváhala Sakura a rozběhla se proti Naku a snažila se ji udeřit svou obrovskou silou, avšak ta stačila uskočit a sakura práskla do země. Zaorané travnaté pole se v okruhu deseti metrů od sakury proměnilo na hromadu sutin.
Kdesi z hlíny se počal vynořovat maličký kámen a postupně nabýval tvaru listů mucholapky. Byl to Zetsu, který chtěl vědět, jak si vedou. Objevila se mu jen hlava a část jeho mucholapky. Zbytek těla vězel pod zemí.
"Proč vůbec uvažují o jejím přijetí? Bojovala proti nám, zabila naše členy a teď se chce k nám přidat. Madara by ji neváhal zabít. Ten novej je až moc slabej."
"Nerouhej se, Zetsu!"
Okřikl jej dívčí hlas. Zetsu se otočil. Ve vzduchu se počaly seskupovat dvě postavy. Jedna se tvořila z listů papíru a druhá z krystalků ledu.
"Hmm, Konan, Yuki? Co tu děláte?" (?? - sníh)
Postavy se dokonale vytvořily. Zjevila se Konan ve svém tradičním vzezření, s květinou v modrých vlasech a starým pláštěm Akatsuki. druhá žena byla Yuki. Pleť bělejší než Konan, pleš, potetovanou modrými pruhy, bez očí a s tělem zakrytým stejným pláštěm jako Konan, akorát s delšími rukávy a levým připevněným k pravému rameni černou broží.
"Co bychom tu asi dělali? Sázeli kytičky?" (pozn. Narážka na Zetsua)
Křikla sarkasticky Yuki mrazivým hlasem.
"Jak si vedou?"
Tázala se Konan sametově jemným hlasem a velkým zájmem o novou členku.
"Naku si z ní samozřejmě pěkně střílí a jako každého ji považuje za méněcennou. A to Sakuru pěkně žere."
"Doufám, že se té Sakuře nepodaří naštvat Naku. Nestojí to za to. Takhle jsem dopadla já, když jsem ji naštvala."
Poznamenala Yuki a poukázala na své oči.
"Mlčte vy dvě. Přišel jsem sem, abych sledoval boj a ne,a bych klábosil."
Okřikl je Zetsu a sledoval letitý boj.
"Kde jsi?!"
Řvala Sakura, když se znovu postavila z předklonu.
"Přece tady."
Sakura se otočila za hlasem. Spatřila Naku, avšak v jiné podobě než před tím.
"Shinigami Nimpo: Naku tenshi" (?? ??? - styl boha Smrti: Anděl Smrti)
Šeptala s předpaženýma rukama bez rukavic, na kterých se pohybovali oněch pět černých paprsků, vystupující z Nakuiných černých nehtů. Slunce a symbol jing Jang, obtočený hadem se divoce otáčeli a to na obou pažích. Tohle by Sakura ještě překousla, ale jediná věc, co bila do očí, že Naku vysela ve vzduchu, dvacet metrů nad zemí a ze zad jí vystupovala křídla, tvořená z černých peříček.
"Tak mám takový dojem, že ji už naštvala, Yuki."
Poznamenala Konan.
"Chudinka malá, tohle si nezasloužila."
Přitakávala Yuki.
"Mlčte!"
Okřikl je Zetsu a znovu se dal do sledování.
"Co to sakra je?"
Mumlala Sakura a nevěřícně hleděla na ten zjev.
"Analyzovala jsem tvou údernou sílu. Stačil by jediný úder a byla bych rozervána na kusy. Tak jsem přešla na horší kalibr."
Vysvětlovala se sklopenou hlavou, svěšenýma rukama a plápolajícími krátkými černými vlasy.
"Horší kalibr?"
Podivila se Sakura.
"Druhý stupeň mé pečetě."
Objasnila Naku a zvedla hlavu. Objevil se šílený obličej, křižovaný pohybujícími se černými žilkami. Její oči měly rudou barvu a z nich trčela bílá zornice ve tvaru znaku ANBU. Cože? To je …. Sakura si vzpomněla na cestu k suně, kdy jim Mia odhalila pravdu o svém klanu a jejich zvláštní schopnost. To je stejný tvar pečetě, jako měla Mia!
"Ty … Ty jsi jedna z Nayoko?"
Tázala se zmatená Sakura. Naku se začala ďábelsky smát, a jakmile se uklidnila, křikla:
"Jistě, že jsem! Nayoko klan je jeden z nejstarších klanů, ale také i jeden z nejrozšířenějších! Dalo by se čekat, že někdo, kdo se chce dostat do tak známé organizace jako je Akatsuki, bude vědět tuhle maličkost! Nezasloužíš si místo v naší organizaci!"
Křičela rozhořčená Naku, máchla temně černými a blyštivými křídly a už se rychlostí větru řítila k Sakuře.
"Bolest je nejlepší utrpení!"
Popřála poslední sbohem Naku, vytasila černou katanu, napřáhla se, nohy skrčila na boku, natočila tělo, a jakmile doletěla k Sakuře, seknula. Sakura se ani nehnula. Ne, žeby nechtěla, ale nemohla. Svalové křeče, způsobené zvláštním přípravkem od Tsunade jí nedovolili prchnout.
Vzduchem se rozlehl švih a následně proletěly rudé kapky krve jak na jednu, tak na druhou stranu od Sakury. Kapky dopadly na zeminu a rychle se do ní vpily. Následoval dunivý zvuk a na místo vsáklých kapek se dokutálelo něco růžového.
Naku se šibalsky usmála. Pohlédnula na čepel svého meče. Kapičky krve stékaly po ostří směrem ke špičce a odkapávaly na kamenitou zeminu. Naku přiblížila čepel ke své tváři, potřísněné kapičkami krve a olíznula krve. Chvíli si tu chuť převalovala v ústech a pak se usmála znovu.
"Takže ty sis dala výtažek z chogionoku sekuini? Dobrá volba do té doby, než ti někdo usekne hlavu." (Aztécká rostlina, požívaná před obřadem dospělosti, mělo se za to, že dodává sílu do života a léčí nemoci)
Naku se začala řehtat tak intenzivně, že jí málem praskly žilky, pohybující se pod její kůží. Ozval se další dunivý zvuk. Něco velkého spadlo na zem. Naku se již nesmála. Pohlédla na svou levou ruku, kterou držela mrtvé tělo setnuté Sakury.
"Má … má ruka! Ty dě*ko! Usekla jsi mi ruku!"
Vřeštila Naku, snesla se na zem, křídla se já rozpadla v nepřehlednou spleť peříček, které se pomalinku snesly na zem, a pohupovali se v kaluži krve, jenž tekla ze Sakuřiného těla a Nakuiné ruky. Žilky z její tváře zmizely a pět paprsků na, teď již jedné ruce, se přestalo pohybovat. Naku do očí vhrkly slzy. Pravou rukou uchopila a přiškrtila zbytky z její levé ruky, když v tom ji zaujalo něco na Sakuřiném těle. Byl to trojúhelník vepsaný do kolečka.
"Jashin?"
Podivila se a úplně zapomněla na svou bolest.
"Ano, ty m*cho. Jashin! A vyhrála jsem!"
Ozvalo se z míst, kde ležela růžová koule. Naku pohlédla na špejly, trčící z vrcholku malého kopečku. Plamen na ní právě uhasl.
Naku se otočila směrem k té růžové kouli. Z jejího pahýlu stříkala krev a přidávala tak do obrovské rudé kaluže nasáklé hlíny. Pomalými, kulhavými kroky se přibližovala k růžovému objektu. Nohama čeřila hladinu krve, po které lehounce plula černá peříčka. Blížila se blíž a blíž, až došla k tomu krví potřísněnému růžovému, bůh ví čemu. Popadla kus svých šatů a trhla. Cárem hadry si uškrtila svůj pahýl a zkrvavenou rukou popadla růžové vlasy. Zvedla je do úrovně svých očí a otočila. Hleděla do krví smáčeného obličeje Sakury. Ta na ni divokýma očima hleděla.
"Kdybych teď měla ruce, tak bych ti takovou vrazila, že bych ti urazila palici."
Řekla Sakura, skřípajíc zuby.
"Nebuď tak neurvalá, vyhrála jsi a já tu pro tebe něco mám."
Okřikla ji Naku. Uchytila Sakuřinu hlavu do své jedné ruky a přiblížila ji k ústům. Rozevřela je. Objevily se obrovské špičáky, které sakuře zasekla do krku, tedy do toho, co po něm zbylo.
"Co to sakra dě …"
Křičela sakura, avšak nedokončila větu, jelikož omdlela. Naku vyjmula zuby ze Sakuřiného krku a řekla:
"Takhle pečeť je dodatek k Jashinu. Vítej v Akatsuki."
Řekla a pohlédla na černý plamínek, který se vytvořil na Sakuřiném zátylku.
Pozvedla hlavu a pohlédla dál na louku. Zahlédla tři přibližující se postavy.
"To ti to trvalo."
Poznamenala ironicky Yuki.
"Zavři hubu!"
Okřikla ji Naku, upustila hlavu Sakury, která s malým odskokem dopadla na zem. Naku pozvedla svou zývající ruku a chytla se za krvácející pahýl.
"Huu. Ošklivá rána."
Řekla lítostivě Konan.
"No ne, ty sis všimla."
Setřela ji Naku.
"Nes*rte mě blbýma otázkama a odneste ji do sídla."
Okřikla ostatní Naku a posadila se na kámen vedle sakuřiny hlavy.
"Proč? Vždyť je mrtvá."
Divil se Zetsu.
"Ne, není ty blbá kytko. Je jenom uspaná."
"Hele, nevybíjej si na nás svou zlost. Ztratila jsi ruku kvůli své blbosti."
Hájila Zetsua Konan.
"Jo, chceš si to rozdat, prodavačko v papírnictví?"
Hrozila Naku a v pravé ruce se jí začal točit černý opar. Konan neváhala a v ruce se jí zjevil papírový kunai.
"Nechte toho!"
Okřikla je temná stránka Zetsua. Obě ženy se uklidnily.
"Zdá se, že máme další členku Jashinu. Vezmu ji do sídla a vy dvě dopravte Naku za Gokenem, ten jí zhotoví novou ruku a pak si každý půjdeme svou cestou." (??? - pět smyslů)
Zavelel Zetsu.
"Nepotřebuji tyhle dvě slepice, abych se někam dostala."
Odmlouvala Naku. Oči se jí opět zbarvily do rudé s bílou zornicí ve tvaru ANBU znaku a na zádech vyrostla nová křídla. Máchla a odletěla. Zetsu si oddechl.
"Tak, Konan, Yuki. Vraťte se ke své práci."
Zavelel Zetsu, popadl hlavu a tělo Sakury a zmizel v zemi. Konan a Yuki si vyměnili uražené pohledy a jak se objevily, tak také zmizely.

34. kapitola - Orochimarovo znovuzrození. Další Kuroitenshi nalezena!

9. srpna 2008 v 17:12 | TerkaZetorka
34. kapitola - Orochimarovo znovuzrození. Další Kuroitenshi nalezena!
Už s dlouhými černými vlasy seděl na červené pohovce na levém kraji prázdné místnosti, kterou osvěcoval ohýnek v krbu. Jsem jen troska. Kabuto, Sasuke. Všichni mě zradili. Litoval sám sebe.
"Všichni ne, mistře Orochimaru."
Ozvalo se líbezným dívčím hláskem.
"Kdo je to?"
Tázal se unuděným hlasem Orochimaru. Povstal z pohovky, která hřmotně zaskřípala, a vydal se ke dveřím. S obrovským skřípáním je rozevřel a rozhlédnul se po krajině.
"Vy si mě snad nepamatujete?"
Tázala se malá blonďatá dívka v černých potrhaných šatech a šíleným výrazem na tváři, která se z nenadání objevila na písečné cestě, vedoucí od mola, kde se na vodě pohupovala malá dřevěná loďka, až ke staré dřevěné chatrči.
"Ty? … Co tu děláš?"
Tázal se Orochimaru. Dívka udělala krok a se závanem větru se ocitla na pohovce uvnitř chatrče.
"Nemáte to tu moc pohodlný."
Okomentovala Orochimarovo dosavadní sídlo.
"Nech si ty blbý poznámky a vyval, co chceš."
Okřikl ji Orochimaru a prudce zavřel dveře.
"Chtěla jsem vám nabídnout svou pomoc. Jste konec konců již starý a bezmocný muž. Tedy alespoň po vaší poslední reinkarnaci."
"Jak to sakra víš?!"
Tázal se rozčileným hlasem Orochimaru.
"Prostě vím."
Odmlouvala dívka.
"Nejraději bych tě zabil po tom všem, co jsem si musel vytrpět. A to vše jen kvůli vám. Když, nemůžu vám křivdit. Díky Kabutovi znovu žiju. Ale co je to žít, bez svých schopností!"
Křičel a přešlapoval z jednoho rohu místnosti do druhého.
"Orochimaru, právě proto jsem tady."
Ozvalo se, avšak dívka na pohovce již neseděla. Stála před Orochimarem, který byl asi o hlavu vyšší a hleděla mu upřeně do očí.
"Jsem tady, abych vám pomohla k tomu, po čem jste takovou dobu toužil. Nejdříve začneme s tímhle."
Řekla, sáhla do kapsy svých rozervaných kalhot a vytáhla svitek. Rozprostřela jej na zem a položila na něj ruku. Objevili se na něm dva kruhy, obklopené pečetěmi. Orochimaru si dívku zvědavě obcházel a pohlížel na svitek.
"A jak je možné, že taková ctižádostivá a smrtelně hrdá dívka jako ty, pocházející z takové skupiny, jako je Kuroitenshi je zrovna tady, v tenhle čas, v takovémhle oblečení a snaží se mi pomoci?"
" Pomsta."
Vyřknula jediným, všeříkajícím slovem a položila ruce do dvou kruhů. Pečetě na svitku se začaly pohybovat a usadily se na kůži jejích rukou.
"Kuchiyose no Jutsu!"
Křikla a před ní se objevilo mrtvé mužské tělo s ohromnými svaly.
"Na co tělo? Musím čekat posrané tři roky, abych se mohl přemístit."
"Ne, už nemusíte. Vaši ruku, prosím."
Oznámila a natáhla levou ruku k Orochimarovi, stojícím po jejím levém boku. Orochimaru s nedůvěrou, ale přeci svou ruku do její dlaně položil. Dívka jej škrábla a strhla mu kůži. Orochimaru cuknul a se zájmem sledoval dívku. Ta si olízla prst s Orochimarovou krví. Sepnula ruce a zavřela oči. Seděla tam, nehybně a čekala, než přijde čas. Orochimaru také nehybně postával a čekal, co se bude dít.
Dívka najednou otevřela oči. Předtím fialové zornice se zbarvili do černa, společně s ostatními položkami v oku.
"Kai!"
Křikla a Orochimaru se složil. Dívka se pousmála. Výborně, jde to, jak jsem zamýšlela. Pomyslela si. Z Orochimarových otevřených úst počal vycházet černý opar. Ten se přemisťoval a nad tělem mrtvého neznámého muže se počal shlukovat v kouli. Jakmile se shromáždil všechen opar, což byla Orochimarova duše, kůže na jeho starém těle se rozpadla a objevilo se tělo velmi starého muže.
"Kai!"
Křikla podruhé a koule pukla. Roztříštila se na mnoho malých částí, které vnikaly do těla neznámého muže jako jehlice.
Dívka povolila stisknutí. Oči se jí vrátily na původní fialovou. Neznámé tělo se nadechlo. Okamžitě vstalo a pohlédlo na dívku.
"Co jsi to se mnou dělala ty …."
Křičel, když v tom si všiml těla mrtvého starce. Pohlédl na své svalnaté ruce, které začali nabírat bílé barvy a hubnout.
"Zrcadlo."
Poručil si. Dívka vzala první věc, která jí padla do ruky. Byla to brož, kterou měl starý muž na klopy. Orochimaru ji uchopil a pohlédl do ní. Uzřel svou pobledlou tvář.
"Jak, jak jsi to dokázala?"
Tázal se jí, celý překvapený.
"Dá se říci, že je to technika Rinneganu."
"Rinnegan? Ale Pein je mrtvý."
"Ano, ale vidíte tohle?"
Vysvětlovala a ukázala na spirálu, která jako jediná zbyla na papíru.
"Neříká vám to něco?"
"Jak jsi to dokázala?"
Tázal se zmatený Orochimaru.
"Dá se říci, že mám svou spojku v Akatsuki a ta pro mě tak nějak odebrala jedno oko z Peinových ostatků. Takže mám moc Rinneganu ve svých jutsu."
Orochimaru kývl a pokračoval dále v otázkách:
"A proč jsi tedy přišla za mnou?"
"Naše organizace se rozhodla, že infiltrují všechny mocné skupiny, které jdou po něčem, co chceme. Má přítelkyně se přidala k Akatsuki a já šla za vámi."
"Jakou věc? A kde je ta třetí?"
"Jsou to svitky moci, náležící Nejvyššímu. A třetí? Vrátila se domů, jelikož naše jednání se jí nezdálo správné."
"Takže po mě chceš, abych ti pomohl získat ty svitky."
"Jednoduše řečeno."
Ujasnila dívka.
"Jednoduše řečeno? Co tím myslíš?"
Tázal se zmatený Orochimaru.
"Chci, abyste mi pomohl zabít mé dvě sestry."
"A na oplátku?"
Orochimaru na dívku hodil Lišácký pohled.
"Na oplátku vám dám jejich moc."
"To zní lákavě. Po celém světě známá smrtící moc Kuroitenshi. Mohla by se mi hodit. Ujednáno, má milá Moujo." (???? - mrtvý)
Orochimaru podal dívce ruku, ta se jí chytila a vstala.
"Jdeme, mistře Orochimaru. Naše první zastávka bude severní ukryt Akatsuki."
Řekla a společně s Orochimarem zmizela.

33. kapitola – První setkání s novou Akatsuki a nalezení první z Kuroitenshi

9. srpna 2008 v 17:12 | TerkaZetorka
33. kapitola - První setkání s novou Akatsuki a nalezení první z Kuroitenshi
Vzdoušek si pohrával se Sakuřinými růžovými vlasy. Převaloval je na jednu a druhou stranu, když v tom se jeden vlas uvolnil ze svých kořenů a počal létat kolem Sakuřiny hlavy. Přistál jí na ruce, která třímala balík deseti papírů, jež odhalovaly tajemství Akatsuki.
"Hmm, pěknej úvod."
Šeptnula si sakura sama pro sebe, když se prokousávala textem na první stránce, který by se dal shrnout do pár hesel, které by říkaly, že původní členové Akatsuki zůstali pouze dva a že se vůdcovství ujali dva bratři, dvojčata s nepředstavitelnou silou, avšak jejich tváře ještě nikdo neviděl. Dále pak, že jejich novým cílem je shromáždění všech svitků moci, zničení všech zemí a sjednocení do jedné, kde by vládnuli právě tito bezejmenní bratři.
"Tak jdeme na prvního člena."
Znovu cekla a otočila list.
"Ha, Rin. O té nic nemusím číst. Tak, další."
S vervou otočila na další stránku. Zavál vítr a stránka s rin se jí otočila zpět. Sakra se zastavila a zlostí přivřela jedno zelené očko. Vztekle popadla stánku a znovu ji otočila. Dala se znovu do chůze. Když v tom znovu zavál vítr a znovu přetočil stránku. Sakuře na čele vyskočily vrásky a tentokrát přimhouřila očko tak, že se skoro zavřelo. Agresivně stiskla stránku a rychlým tahem ji utrhla a uschovala do kapsy. Vydechla a s úplně normálním výrazem pohlédla znovu do papírů.
"Tak, kdo tu je dál? … Hinata. To taky nemusím číst."
Tentokrát chybu neopakovala. Vítr stále vál a jak šlapala proti němu, jeho nárazy byli intenzivnější. Lehkým tahem vytrhla stránku a uschovala k té předešlé.
"Tak, třetí. No konečně někdo nový!"
Zaradovala se a počala si v duchu číst:
Hmm, začíná to slibně. Žena. Jméno: Naku (??- smrt), narozena: …. To mě nezajímá. Váha: … to taky ne a další fyzické znaky taky ne. A, tady. Schopnosti: Ovládání ducha jménem Naku tenshi (?? ??? - Anděl smrti). Uh, to zní děsivě. Hlavním znakem: pearsing ve rtu a obočí, několik vytetovaných pečetí po celém těle.
sakura odtrhla svůj zrak od papíru a pozvedla hlavu.
"To bude nějaký blázen."
Řekla si opět sama pro sebe a znovu se pohroužila do čtení:
Muž. Sou (?? - mysl). Fyzické znaky mě nezajímají, schopnosti: psychické vlny. Hm, opravdu výřečné. Hlavním znakem: vydloubnuté ……
"Oči."
Ozval se jí v hlavě neznámý hlas. Sakura urychleně uschovala spisy a tasila kunai.
"Kdo je tu?!"
Křikla do stromy a keři prošitého lesa, přes který vedla cesta, po které se nesla.
"Někdo, o kom jsi četla."
Ozvalo se jí znovu v hlavě.
"Tak se ukaž! Souu!"
Křikla s kuráží ve hlase. Za jejími zády se počal shlukovat oblak černé páry a postupně tvořil tělo. Objevila se holá hlava, obličej schovaný za límcem, který stoupal z černého obleku s dlouhým frakem, pokrytý červenými obláčky. Objevil se muž, levou rukou se opírající o červenou katanu a vedle něj muž, oděn do černého hábitu s dlouhými rukávy a akatsuki obláčky, vyšitých na ramenech a zátylku límce. Z límce, který zakrýval téměř celou hlavu, čouhal porost rudých vlasů.
"Já jsem tady."
Ozval se hlas. Sakura se otočila a namířila kunai přímo na postavy.
"Myslíš, že nás to zastaví?"
Otázal se muž s katanou a pokynul muži, stojící za ním. Ten natáhl pravou ruku, levou si vyhrnul rukáv a napnul prsty směrem k noži. Ten se v zápětí roztříštil na mnoho maličkých kousků, které poletovaly před sakuřiným obličejem.
"Tady můj přítel se tě zeptá na pár otázek. Nebude-li otázka upřímná, zaseknu ti jeden kousek do obličeje. A nebudeš-li odpovídat upřímně pořád, počet kousků ve tvém obličeji se bude zvyšovat. Pokusíš-li se utéci, protnu tebou tyhle kousky. Jasný?"
Ozval se v Sakuřiné hlavě opět hlas. Sakura jen kývla. Muž v hábitu pokynul na toho s katanou. Ten se nadechl a spustil:
"Tak zaprvé. Co tu chceš?"
"Hledám Akatsuki, tedy vás."
Odpověděla Sakura. Muž s katanou pohlédl na druhého muže. Ten na něj kývl, což znamenalo, že odpověď je upřímná.
"Dál. Co od nás chceš?"
Ptal se jednoznačně. Sakura se zarazila, avšak po chvíli odpověděla, když uzřela, jak se jeden kousek kovu blíží k její hlavě.
"Členství."
Vyhrkla. Oba dva muži se podivili. Muž s katanou opět pohlédl na muže za ním. Ten opět kývl.
"Nuže."
Šeptnul muž s katanou. Uchopil svůj meč. Sakura hluboce polkla. Pochva meče se přiblížila ke stehnu. Ozvalo se klapnutí. Muž upustil svůj meč, který zůstal viset u levého stehna. Druhý muž stiskl dlaň, což způsobilo rozpad kovových bodců.
"Jikane, něco jsem v její mysli objevil."
Sakura opět hluboce polkla a snažila se pomocí soustředění vytvořit co nejvíce bariér ve své mysli, aby se muž nedostal ke vědomostem o její misi. Avšak, podle sakury, bylo už pozdě. Malý muž v hábitu se přiblížil k o něco většímu muži a počal mu mluvit do ucha.
Jakmile se Souova ústa odtrhla od Jikanova ucha, Jikanova tvář se zděsila.
"Tak vidím, že by ty úlomky stejně nezabraly."
Šeptnul a předpažil ruce. Sakura se v tu chvíli rozloučila se životem a polkla poslední sliny.
"Ovce, had, tygr, králík, drak, had, králík, pták! Suirou no Jutsu !" (Živel voda, technika vodního vězení)
Křiknul. Pod Sakurou se objevila kaluž vody, která se v mžiku vzedmula a vytvořila kolem ní vodní kouli. Jikan pokynul na Soua. Ten luskl prsty a koule se zvednula ze země i se Sakurou v jejích útrobách.
"Jdeme."
Zavelel Sou a dali se na cestu.
"Kam to vlastně jdeme."
Tázala se sakura tlumeným hlasem a čekala jakoukoli odpověď.
"Zbytečně se neptej."
Okřikl ji okamžitě Jikan.
Dorazili až na obrovské pole, rozléhající se tam, kam až oko dohlédlo.
"Jsme tady. Jikane."
Pokynul Sou. Jikan jen poníženě kývl. Sprásknul ruce. Země se otřásla. Před trojicí se počala rozevírat země.
,,Jak jsi to poznal?"
Tázala se udiveně Sakura.
,,Vždyť nemáš oči."
pokračovala ve svém udiveném projevu.
"Vidím pomocí vln, které se odrážejí odpředměnů. Je to jako radar akorát na vyšší úrovní."
Odpověděl Sou. Jakmile se díra o velikosti deset čtverečních metrů rozevřela, odhalila schody do podzemí. Jikan a Sou počali sešlapovat po kamenných schodech směrem dolů. Sakura, sedíc v mokré kouli, pozorovala rozsvěcující se svíce na stěnách. Dorazili až k poslednímu schodu. Cesta dolů zabrala snad tři sta kamenných a velmi nepohodlných schodů. Objevili se před kovovou bránou, bez reliéfů, bez zdobení. Byl to kus kovu, zabudovaný v útrobách jeskyně. Dvě louče po stranách vrat se rozžhnuly. Jikan natáhnul ruku směrem na bránu. Ani se jí nedotknul a počala se otevírat.
Brána se rozevřela a trojice vstoupila do temného prostoru, který mihotavě a velmi slabě osvětlovalo světlo z chodby. Sou lusknul prsty. Vpravo od nich se počaly, jedna za druhou, rozehřívat velké mísy plné ohně. Plápolající světlo odhalilo kulatou místnost, v níž nebylo nic, jen deset sloupů, na nichž vyselo světlo, menší dřevěný portál ve stěně naproti vstupním dveřím a obrovský reliéf v podlaze s vyznačenými deseti kruhy, jež se nacházely před jedním z deseti sloupů. Uvězněná Sakura se hnula z místa. Její vězení se usadilo přesně uprostřed reliéfu, uprostřed deseti kruhů. Jikan a Sou se také dali do pohybu. Postavili se do kruhů. Jikan do kruhu, jež byl vpravo u vstupních dveří a Sou do kruhu, který byl ve třetí čtvrtině kruhu.
Chvíli se v místnosti nic nedělo. Sakura jen mlčky vyčkávala a Jikan se Souem bez slova postávali ve svých kruzích. Když v tom se nad většinou ostatních kruhů počalo mihotat malé, barvami se hemžící světélko. To se postupně rozrůstalo, až každé vytvořilo postavu jiných tvarů.
"Soue, Jikane! Proč nás obtěžujete v téhle době?!"
Tázaly se rozrušeně dva nachlup vypadající stíny, jež se objevily v kruzích před dřevěným portálem. Jikan se ujal vysvětlování, jelikož Sou nebyl moc výřečný.
"Tuhle dívku jsme našli při cestě zpět do sídla. Její potenciál a schopnosti jsou neuvěřitelné. Mohla by se nám hodit."
Vysvětlil stručně.
"Nevypadá moc drsně. Spíše vyděšeně."
Podotknula postava, jejíž stín tvořil hlavu a něco, co obklopovalo její tělo. Zetsu? Ne, Zetsu nemá ženský hlas. Divila se sama sebe Sakura při pohledu na stín skrze kouli.
"Nejprve chci znát její jméno!"
Křikla postava, jež vypadala jako obrovská mucholapka. Tohle je Zetsu. Ale kdo je potom ona? Ujasnila si situaci Sakura a uvědomila si, co po ní chce. Nemůžu mu říci své jméno. Pozná mě. Zhrozila se.
"Jmenuje se …."
Dal se do řeči Sou.
"Sakura Haruno. Je to tak napsáno v její mysli."
Dvě postavy se zhrozily. Byl to nejspíše Zetsu a žena, postávající vedle něj.
"Proč se chceš k nám přidat?"
Tázal se dál Zetsu a předstíral, že ji nezná.
"Chci moc svitků."
Vychrlila se sebevědomým hlasem to první, co ji napadlo.
"Líbíš se mi."
Řekl hlas před portálem.
"Mně také."
Přitakal druhý před portálem.
"Dáme jí šanci."
Řekli oba naráz. Ostatní jen kývli. Jen Zetsu a žena vedle něj uraženě zmizeli z diskusní místnosti.
"Předvedeš, co umíš."
Přikázali opět dva hlasy mužů před portálem.
Sakuřina bublina se najednou rozprskla. Zavřela oči, když slyšela svištění větru. Nic se nestalo. Ocitla se na úplně novém místě. Byla to louka, porostlá žlutými květinami a plevelem. Nikde nebyl nikdo. Vítr vál a omýval Sakuřino tělo.
"Já jsem tvá zkouška."
Ozval se najednou hlas, přicházející z boku. Sakura otočila hlavu a uzřela ženu, jež se k ní pomalými krůčky přibližovala. Byla oděná do upnuté blůzky, z níž vycházela rozstřižená sukně, a její límec ženě zakrýval polovici tváře. Nohy jí zakrývaly síťované punčocháče a černé boty na podpatku. Oči planuly žlutí a uhrančivě zíraly na Sakuru.
"A co mám tedy udělat?"
Tázala se Sakura se sebevědomým hlasem a odvážně se otočila k ženě.
"Zahrajeme si takovou hru."
Žena se zastavila, sáhla na zadní stranu lýtka a vytáhla špejly s centimetrovým průměrem. Dýchla na ni a špejle se zapálila.
"Než dohoří tahle špejle, musíš mě alespoň jednou zasáhnout."
Vyřkla pravidla hry.
"Hm, to bude zajímavé. A smím znát jméno mé protivnice?"
Tázala se Sakura. Žena se usmála.
"Naku, kdysi velitelka známé organizace, která si říkala Kuroitenshi." (?? - smrt)
Uchechtnula. Sakuře se vybavila Mia. Tak vidím, že nebudeme rozdělení na dlouho. Pomyslela si a vytasila kunai.

32. kapitola – Nový tým vyráží. Nejprve tři, následně čtyři.

9. srpna 2008 v 17:09 | TerkaZetorka

32. kapitola - Nový tým vyráží. Nejprve tři, následně čtyři.

Bylo parné páteční odpoledne. Přesně den po tom, kdy Ayame Nayoko přišla do kanceláře Páté Hokage a obdržela nový úkol. Tsunade jí sestavila tým z těch nejlepších lidí, které měla k dispozici. Avšak nemohla si být jistá, zda li ji ti lidé nepodvedou. Konec konců, byli to členové Akatsuki. Nic se nedá dělat. Musím věřit v Ayame, že v případě podrazu je zastaví. Myslela si Tsunade, třímajíc váleček, kterým se pohybovalo pro zatažení či roztažení dřevěných žaluzií. Stále tam, sama, opuštěná ve své kanceláři, obklopená lékařskými knihami a svitky, jedním stolem a dvěma policemi, které byli přisunuté ke stěnám vedle dveří a k jejich vedlejším stěnám. Stále tam, koukala ven z okna své kanceláře a dumala nad tím, jestli udělala dobré rozhodnutí.
"Rin-sama."
Oslovila svou nadřízenou slabým a stydlivým hláskem Hinata. Sedíc na dřevěném zábradlí házela kamínky, jimiž byl vydlážděn povrch mostu, do vody a tím vytvářela nádherné kruhovité obrazce na její hladině. Rin, ležící na kamenité zemi a sledující plující mráčky se podívala na Hinatu při zaznění jejího jména. Obě na sobě měly oděn černý, lesklý oděv, který dokonale obepínal jejich těla. Na zádech se jim tyčily katany a u pasu černé kapsičky s vybavením. Na lopatkách se ledabyle povalovala visící kapuce se suchým zipem, který ji dokázal zformovat do kukly. Takhle byli dokonale připravené do terénu, kde se lehce mohly ukrýt ve stínech.
"Co se děje, Hinato?"
Tázala se Rin s trošičku nevrlým přizvučením, když ji hinata vyrušila z rozjímání.
"Myslíte, že nás pustí? Že nám budou věřit? Že budeme moci žít normální život?"
Tázala se hinata, aniž by se otočila k Rin.
"To fakt nevím, Hinato. Možná ano. A možná, jakmile se vrátíme z mise, nás někam zavřou. Byla jsi za rodinou?"
Řekla Rin a podrbala se ve vlasech.
"Neměla jsem odvahu."
Šeptnula po chvíli Hinata, zaskřípala zuby a stiskla pěsti. Rin nečekala žádnou další reakci. Ani se dále neptala. Otočila se tedy z boku na záda a znovu se dala do relaxování.
"Tak vy jste ta moje nová skupina?"
Ozvalo se z ničehož nic z cesty směrem ke Konoze. Rin se posadila a hinata otočila hlavu směrem ke hlasu. Obě uzřely ženu s krásným tělem, oblečenu do síťovaného trička a síťovaných dlouhých kalhot. Přes ňadra měla přetažený černý pás pružné látky a pod síťovinu se jí vyjímali maličké černé krátké kalhoty, které jí zakrývaly rozkrok. Černo rudé vlasy měla dvěma fialovými jehlicemi sepnuté do copu. Z vnější strany obou noh i paží se jí vyjímaly rudé tanta (malý japonský příruční meč, nejčastěji vyráběný ze zlomených katan).
"Ano."
Odpověděla jednoznačně Rin a vstala. Hinata se postavila vedle ní a obě upřely svůj zrak na stojící ženu.
"Já jsem Ayame Nayoko."
Představila se s prohnutím boku a přátelským gestem, mrknutí oka.
"Ty budeš asi hinata Hyuuga."
Konstatovala a svou jemnou ručkou ukázala na dlouhovlasou Hinatu. Ta jen nesměle přikývla.
"A ty budeš …."
Usilovně přemýšlela, ale nemohla si vybavit rinino jméno.
"Rin, madam. Já i Hinata jsme nesmírně potěšeny, že budeme pracovat zrovna s vámi."
Představila se Rin.
"Nemusí mi lézt do zadku. Jsem vaše týmová partnerka. A prosím, tykej mi."
Usmála se Ayame.
"Ano, madam … totiž Ayame."
Rin opětovala úsměv. Jen ¨Hinata se neusmála. Stále dokola přemýšlela, jak své rodině vysvětlí svou imigraci k Akatsuki a následné vrácení se zpět.
Ayame se najednou zarazila.
"Jo a tohle je můj přítel."
Sáhla rukou do kapsičky, která byla nenápadně ukryta na boku jejího pasu a vytáhla malou černou kočku s tmavě fialovými pruhy a světle modrýma očima.
"Tohle je Nibi." (odvozeno ze jména dvouocasého démona Nibi no Nekomata)
Malá kočička o rozměrech velkých jako dvě dlaně rozevřela svá modrá očička a mňoukla tak intenzivně a pronikavě, že Rin se do ní okamžitě zamilovala.
"Och můj bože! Ta je ale rozkošná!"
Rozplývala se Rin s rukama sepnutýma pod bradou a jiskřičkami v očích.
"Tak, nemáme čas, musíme zachránit mou dceru."
"Dceru?"
Divila se Rin.
"Miu Nayoko a její tým."
Odpověděla Hinata a znovu se pohroužila do žalostného rozjímání.
"Tým Kakashi?"
Tázala se znovu Rin.
"Ano. A už dost otázek, musíme jít."
"Hai!" (Ano)
Křikly Rin s Hinatou zároveň a všechny tři postavy zmizely v nedalekém lese.
Trojce žen běželi po prašné a kamenité zemi. Od jejich černých podrážek se zvedal hnědavý prach a usedal na jejich nohy. Minuli mostek.
"Počkejte."
Zastavila se z nenadání Ayame.
"Co se děje, Ayame?"
Tázala se zmatená Hinata.
"Někdo tu je."
Odpověděla Ayame.
"Byakugan! …. Nikoho tu nevidím."
Oznámila Hinata.
"Hinato, já žiji už přes dvě stě let. Už mám jistý čuch na silnou chakru."
Cekla Ayame a svým bystrým okem sledovala vše, co se kolem ní dělo. Sledovala listí stromů i samotné stromy. Sledovala křoví. Sledovala cestu a znovu stromy a jejich listí na druhé straně cesty. A v tom jí oči znovu sklouzly na cestu. Uzřela postavu v černém hábitu. Z kukaně, kde se obvykle objevovala hlava, trčel jen houf dlouhých žlutých copánku, zasahující postavě až po břicho.
"Kdo je to, Ayame?"
Tázala se rozklepaným hlasem Rin.
"Nevím, ale mám jisté tušení."
Odpověděla, poněkud nejasně, Ayame. Hinata na postavu pohlédla svým Byakuganem. Zalekla se.
"Silná chakra. Hodně silná."
"Já vím."
Reagovala na Hinatino zděšení Ayame a vykročila k postavě.
"Ayame, co to děláš?!"
Křikla rin, ale držela se v pozadí.
"Nebojte, nic mi neudělá."
Rin jen polkla a vyčkávala s kunaiem připraveným v pravé ruce.
Ayame došla až k postavě. Ostavila se vedle ní a mlčky hleděla před sebe.
"Vítej zpět, příteli."
Šeptla z nenadání.
"Také tě rád vidím, po sedmnácti letech, Ayame."
Odpověděl mužským hlasem, připomínající jemnějšího Orochimara. Ayame se usmála a objala muže, kterému v tu ránu spadla z hlavy kapuce.
"Tolik jsi nám chyběl, Minato."
Přivítala svého dávného přítele a políbila jej na čelo.
"No tak, klidni se. Máš tu tým."
Brzdil radostnou Ayame.
"Oh, no vidíš, tým."
Ayame s červenými líci se pustila Minata a otočila se směrem k Hinatě a Rin. Minato zvedl hlavu.
"Yondaime Hokage."
Vydechla Hinata.
"Se … se … sensei!"
Vykřikla Rin a rozběhla se za svým bývalým mistrem. Skočila mu kolem krku a hluboce jej objala.
"Pojďte s námi! Potřebuji se vás zeptat na tolik otázek."
Žebrala Rin.
"Rád bych, ale musím jít do konohy a varovat je."
Litoval Minato.
"Pošleme summona. Není problém. I já bych byla ráda, kdybys šel s námi. Také se tě mám na co ptát. Třeba na tu hrozbu, o které ses teď zmínil."
Minato jen kývl a zmizeli v temném lese.

31. kapitola – Moc Boha smrti a tajemství Byakuganu zůstává v rukách dobra. Nový tým razí na pomoc.

9. srpna 2008 v 17:08 | TerkaZetorka

31. kapitola - Moc Boha smrti a tajemství Byakuganu zůstává v rukách dobra. Nový tým razí na pomoc.

Denním světlem osvícenou kanceláří se rozlehl ženský křik.
"Ano, přiznávám se! Udělala jsem to! Vyvraždila jsem celou tu vesnici!"
"Hinato, uklidni se. Ty za nic nemůžeš. To já, já jsem jí to přikázala."
Dohadovala se Hinata s Rin, sedíc v kanceláři Tsunade v lehkých šedých, vězeňských šatech s rukama spoutanýma k sobě.
,,Ale já se neptám, kdo to byl. Já se ptám, proč?"
Přerušila jejich zápolení unavená Tsunade. Shizune jí podala šálek kávy.
"Napijte se, Tsunade-sama. Jste již celý týden na nohou. Měla byste si odpočinout."
Tsunade pootočila hlavu a pravila:
"Nemám čas na odpočinek, když jeden z mých nejlepších týmů se rozdělil, aby získal něco, o čem ani nevíme, k čemu to slouží. A už vůbec si nemohu jít odpočinout, když tu mám tyhle dvě."
Šeptala Tsunade Shizune do ucha. Její tvář byla opět povislá a velmi unavená.
"Hokage-sama."
Křikla Hinata.
"H? Co se děje, Hinato?"
Tsunade otočila hlavu zpět k zajatkyním.
"Můžeme vám za své propuštění říci další informace o Akatsuki. Myslím, že Rin-sama by s tím jistě souhlasila."
"Ano, souhlasím! Už nechci být ve službách té organizace. Chci sloužit vám a pomoci je nadobro zničit."
Přitakala Rin.
"A proč si to tak přejete?"
"Protože jsem si uvědomila, že tady mám svou rodinu, přátele a …"
Hinata se začervenala.
"A Naruta."
Šeptla tak potichu, že ji skoro nešlo slyšet.
"Tvé důvody chápu, Hinato. Ale co ty, Rin?"
Tázala se Tsunade a nahnula se směrem k Rin.
"Kakashi."
Odpověděla jedním slovem a začervenala se. Tsunade se znovu opřela do křesla.
"Vhoe."
Ozvalo se ze spodu stolu.
"Tontone, pšt."
Okřikla malé prasátko Shizune. To v zápětí usnulo.
,,Dobře tak. Už jste nám dost pomohli. Díky vašim informacím se někomu z týmu Kakashi snad podaří proniknout do nitra Akatsuki. A …"
Najednou se rozevřely dveře. V nich se objevila mladá žena s černými, rovnými vlasy s konečky obarvenými do ruda. Byli dokonale zastřižené. Vzadu dlouhé, vepředu krátké. Černé uhrančivé oči, smyslná růžovoučká ústa a krásně rovný nosánek by okouzlili každého muže. Tvářičky lehce čmárlé růží jí dodávali mladistvý vzhled, když já bylo už přes dvě stě let. I tak měla velmi mladou vizáž. Krásné, hubené tělo zahalovalo kimono, které barvami dokonale ladilo s jejími vlasy a make-upem. Nahoře rudé, čisté hedvábí a dole černé, vyšívané sametovými květinami se zlatou nití. Celou tuhle nádheru držela po hromadě jedna velká fialová mašle, která se jí vyjímala na zádech. Avšak kimono nebylo takové, jako u geishi. Tato žena vypadala spíše jako zhrzená geisha. Jelikož šaty jí odhalovali nádherně kulaťoučká ňadra a hladké nohy.
"Omlouvám se, že ruším, Tsunade. Něco jsem ti přinesla."
Řekla žena sametově jemným hlasem. Tsunade pohlédla na ženu. Zmrznul jí výraz na tváři.
"T … ty? Co tu děláš?"
Tázala se Tsunade se zděšeným hlasem a překvapeným výrazem v obličeji.
"Jak říkám, něco jsem ti přinesla."
Opakovala žena s naprosto klidným hlasem.
"Shizune, odveď je. Ještě pro vás dám poslat."
Přikázala Tsunade. Shizune okamžitě vystartovala a v cuku letu s Hinatou a Rin zmizela.
"Tak, posaď se."
Nabídla Tsunade židli s taktním pokynutím. Žena židli přijala a usedla do jejího měkkého polstrování. Pohodlně se usadila, odhalila pravou sametově hebkou nožku a přehodila ji přes opěradlo židle. Levou rukou se opřela o druhé opěradlo a pravou si položila na bok.Tsunade se s křečovitým pohledem opřela o stůl.
"Tak co mi neseš tak veledůležitého, že jsi kvůli tomu musela opustit tvou rodinu? A to tvé takzvané království."
"Tsunade, měla by ses vyjadřovat slušně ke starším lidem."
"Laskavě mně nepoučuj a přejdi k věci."
Žena mlčky sáhla pravou rukou do nitra svého oděvu. Vytáhla svitek a hodila jej před Tsunade.
"Tohle mi přišlo dneska ráno. Není to sice adresováno na mou osobu, ale přišlo to mě."
Oznámila.
"Co je to?"
Tázala se zvědavě Tsunade, když si prohlížela modrý svitek.
"Jen to otevři a přečti."
Pobídla ji žena. Tsunade neváhala, popadla svitek a sejmula z něj šňůru. Rozvinula jej a počala číst:
"Hokage-sama. Chci vám oznámit, že rozdělení misí bylo úspěšné. Dokonale jsme se shodli. Naruto a já jdeme do Vesnice ukryté ve zvuku, Sakura infiltruje Akatsuki a Mia jde zjistit, co je zač ta záhadná organizace jménem Kuroitenshi. Také vám podávám hlášení o naší předešlé misi ve Svatini Písku. Je přiložena k tomuto dopisu. S pozdravem, Kakashi."
Tsunade svitek znovu svinula.
"A? To ses trmácela až sem, abys mi dala tenhle dopis. Ty osobně?"
"Nejsem tu kvůli tomu dopisu. Spíše kvuli jeho obsahu."
"A co tedy chceš?"
Tázala se už nervózní Tsunade.
"Zamlčela jsi mi, že jsi Miu poslala do terénu. Měli jsme dohodu, Tsunade."
Tsunade zmlkla.
"Tak, co na to tedy řekneš?"
"Mia si misi vyžádala sama."
Odpověděla Tsunade. Tentokrát zmlkla žena.
V tu ránu se rozrazily dveře. Tsunade se lekla a poposkočila na židli. Žena s lehkým úsměškem v obličeji otočila. Ve dveřích se objevila Shizune.
"Tsunade-sama, tohle právě došlo."
Oznámila a přispěchala k Tsunadinému stolku. Tsunade rozbalila papírek a počala číst:
"Přikažte vašemu týmu nesoucí první svitek, aby jej vydal, nebo bude zničen a vaše vesnice s ním."
"Co je za bláboly?"
Tázala se žena, poslouchající Tsunadin předčítající hlas. Avšak Tsunade neodpověděla. Tváře jí opět poklesly. Vypadala hůř, než předtím, kdy do místnosti vkročila neznámá.
"Tsunade, co se děje?"
Zvážnila neznámá.
"Poznáváš ten znak?"
Otázala se a podala ženě dopis. Ta upřela oči na znak, který se vyjímal v pravém rohu papírku.
"Gogyoukenkon." (ごぎょうけんこん - pět elementů nebes a země)
Vydechla.
"Ano, jsou to oni."
"Ale to není možné, byli zničeni. Pamatuji si to."
Bránila se žalostně.
"Teď tu záhadu stejně neodhalíme. Neřekla jsem ti vše, co se týče Miiné mise."
"Co jsi mi ještě neřekla?"
Zpřísnila znovu neznámá.
"Mia se vydala na hledání starobylých svitků Přírody. Svitků, které vlastnil On."
"To chceš říci, že Gogyoukenkon jde po ní? A Mia jde po Kuroitenshi? Pane bože, ona se té posedlosti na minulosti nezbaví."
"Je to tak …"
Žena přerušila Tsunade.
"Jdu za ní. Nemohu ji nechat o samotě, když po ní jdou tak mocné organizace."
"Nebudu ti bránit, ale potřebuješ tým a nikdo z tvé rodiny s tebou nepůjde."
"Pak půjdu sama."
"Ne, nepůjdeš, přidělím ti ty dvě, co tu před tebou byli. Hinata je z klanu Hyuuga a velice zesílila od té doby, co se vrátila z akatsuki. A druhá bude Rin, uprchlá členka Akatsuki."
"Jak chceš, ale rychle."
"Shizune!"
Křikla Tsunade. Shizune zpozorněla.
"Připrav Rin a Hinatu. Vysvětli jí, o co jde a s kým půjdou."
"Ale, Tsunade-sama. První úkol ráda splním, ale nevím, kdo je tahle velectěná dáma."
Tsunade se usmála.
"To je přece Ayame Nayoko. A teď běž, v půl sedmé se vyráží, Ayame."
Ayame přikývla a v tu ránu zmizela v oblaku kouře. Shizune odešla chviličku po ní a Tsunade v kanceláři zůstala jen s Tontonem, který vesele podřimoval pod stolem. Tsunade se opřela, založila ruce a vydechla.
"Ach, Tontone, ženeme se do kruté války a nemáme zbraně. Bude to kruté, jestli to neudržíme."
 
 

Reklama